(vyšlo v patnáctém čísle novin Iniciativa)

Už je to vlastně půl roku, co máme svou Iniciativu sester. Na to, co jsme za těch pár měsíců společně dokázaly, můžeme být hrdé. Na to, co jsme dokázaly my, sestry ze dvou malých krajských nemocnic. Já hrdá jsem.

Nechci ale psát o tom, co je za námi, ale o tom, co je v nás.

Na začátku roku jsme si uvědomily strašně důležitou věc: že za nás sestry opravdu nikdo nic řešit nebude a nikdo nic neudělá.

Pro mě osobně to bylo omračující zjištění. Najednou mi bylo jasné, že se jako sestra musím postarat sama, abych měla práci, která mě baví a naplňuje. Že jinak svoje zkušenosti nebudu mít komu předat, protože nikdo nový se zdravým rozumem nenastoupí.

Uvědomila jsem si, že za to, že chybí 100 sester a nikomu to nevadí, si můžeme i my samy. Protože jsme byly tak odevzdaně poslušné. Dělaly jsme za své chybějící kolegyně a hřálo nás vědomí, jak to zvládáme. Tak jsme byly naučené: Všechno stihnout. Nejlíp sama. A nejen svoji práci, ale i práci ošetřovatelky, sanitáře i uklízečky. Práci lékaře taky zkontrolujeme a uděláme, to je samozřejmost. A to vše za jeden plat. Nádhera.

Jak moc se naše obětavost vedení a kraji hodila! … a jak moc nás vyčerpávala! Taky jste měly ty pocity při odchodu z práce? Zoufalství, vyčerpání a úleva, že jsem to zase zvládla? A roky bez odměn a bez zvýšení platů, přidat nám přece nemají z čeho. Ale chápaly jsme!

Pak se něco začalo měnit. Přišlo to s tím, jak jsme začaly při dění v Iniciativě zvedat hlavu. Začaly jsme vidět věci jinak. Sebevědoměji. Nazvaly jsme to prostě „přecvaknutí“.

Došlo nám, jaká chyba je pokaždé obětavě nahrazovat sestry, co chybí. Honit se, abychom stihly práci za dvě sestry, a navíc za sanitáře a ošetřovatelku.

Proč jsme si nechaly líbit, že nemáme přestávku na oběd a jíme v běhu? A že za odměnu nedostáváme přestávku proplácenou? Proč nás nezajímalo, kdy přesčasy dělat musíme a kdy ne? A proč jsme všechno braly, jak se nám řeklo?

Postaru už to nechci. Ano, chci poskytovat svým pacientům tu nejlepší péči. Chci svou práci dělat ráda a dobře, ve zlém i dobrém. Chci si přitom ale vážit sama sebe jako sestry. Protože moje práce je nenahraditelná, má smysl a má i svou cenu.

Jsme ale teprve na začátku. Víme, jak je těžké si něco vydobýt. A víme, jak je těžké to uhájit, nespadnout zpátky, do toho, jak se to dělalo vždycky. Víme, že možná budeme muset odolávat přesvědčování: Vždycky jste se přece přizpůsobily, tak co teď najednou chcete? Konec konců jste si už vymohly víc peněz!

Postaru to už nechceme. Všechno v sobě „nepřecvakneme“ hned. Ale začaly jsme a už víme, jak jít dál. Společně a samy za sebe. Postavit se za své zájmy musíme my samy. Nikdo jiný to za nás neudělá, taková je zkušenost Iniciativy.

Jarka Svobodová, ISNO KKN – Vary, chirurgie