Stávku sester a porodních asistentek v Irsku sledujeme proto, abychom zjistili, jak použitelná a efektivní je v nemocnicích zákonná stávka. Mediální zprávy samozřejmě nejdou tak do hloubky, jak bychom potřebovali pro ucelený pohled, pár průběžných poznámek ale máme.

Sestry mají za sebou tři prostávkované dny 

• Sestry a porodní asistentky poprvé stávkovaly za dorovnání svých platů do výše jiných kategorií v oboru, jako například fyzioterapeutů, ve středu 30. ledna. Domáhaly se proto dvanáctiprocentního zvýšení platů (s tím, že lepší peníze by do nemocnic přivedly více sester, a tak by se vyřešil problém personální krize). Nestávkovala všechna pracoviště, takže se neví, kolik z 35 tisíc (podle některých zdrojů 37 tisíc) členek odborů se do stávky zapojilo.

• Protože se dohody s vládou nedosáhlo, odbory podle plánu přistoupily k dalším dvěma stávkovým dnům, v úterý 5. února a ve čtvrtek 7. února. Kromě toho prohloubily stávku jejím rozšířením na další provozy, které první den nestávkovaly. Stávka se tak z 82 provozů rozšířila na 420. Nově se stávka dotkla například mimo-nemocničních zdravotních center a denních center pro staré lidi a mentálně hendikepované.

• Dál mají sestry stávkovat bez přerušení po tři dny od 12. do 14. února. • Kromě toho vstoupily do stávek i sestry z psychiatrických zařízení: šest tisíc členek Asociace psychiatrických sester odmítlo sloužit přesčasy ve čtvrtek 31. ledna, v úterý 5. února, ve středu 6. února a ve čtvrtek 7. února. Jejich spojený protest se zdravotními sestrami z nemocnic by měl eskalovat 12., 13. a 14. února.

• A kromě psychiatrických sester do hry vstoupili i zaměstnanci záchranné služby. Ohlásili přerušení práce na pátek 15. a čtvrtek 28. února a na pátek 1. března, vždy od sedmé ráno do páté večer. V praxi to znamená, že budou reagovat pouze na život ohrožující a život potenciálně ohrožující případy. Stávkovat však budou pouze členové jedněch odborů záchranek, nejde jim o peníze ani pracovní podmínky, ale výlučně o odborová práva.

Pochyny: netlumí dopady stávky samy odbory?

• Jak moc stávka ochromila provoz nemocnic? Nezměkčovaly odbory dopady vlastní akce? Podle Irish Times se například třetí den stávky dotkl 50 tisíc pacientů.

Nicméně jak moc „přísná“ stávka v odborovém provedení na těch pracovištích, které pod stávkový režim spadala, byla, se z médií kompletně nedovíme. Je totiž třeba vědět, že stávka vlastně nebyla namířena proti managementům nemocnic – ale proti vládě. A některé zprávy mluví o tom, že odborové stávkové výbory ochotně spolupracovaly s managementy na tom, aby stávka bolela nemocnice co nejméně.

Například člen vedení nemocnice Cork University Hospital v rozhlase uvedl, že jeho ústav byl „díky spolupráci s odborovým stávkovým výborem“ schopen dopady stávky 30. ledna absorbovat. Podle jeho slov fungovala nemocnice „jako normálně“, „protože vedení nemocnice se s odborovým stávkovým výborem potkávalo každých devadesát minut, aby se řešily neuralgické body“. Podle jeho slov byl odborový stávkový výbor „hluboce nápomocný“, a když bylo potřeba, nasadil do práce dodatečný personál. „Odbory nám byly extrémně nápomocné v tom, aby nemocnice běžela,“ uvedl lékařský manažer. Pokud by dopady vlastní stávky odbory měkčily obecně, znamenalo by to, že stávka byla sice početná, ale spíše manifestační.

O tom, že stávku nemocnice zatím zvládají pokrývat, svědčí fakt, že vláda neustupuje. Reakcí na to je vyhlášení dalších dvou (původně neohlášených) stávkových dnů 19. a 21. února.

Tlak zesílila i vláda 

• Proti sestrám hraje fakt, že s každým prostávkovaným dnem přicházejí o peníze z mezd, které jsou už teď nízké. Ony peníze sestrám budou v jejich rozpočtech chybět. Odbory proto musí sestry ke stávce přesvědčovat slovy: „Chceme-li získat pro budoucnost, musíme vydržet a něco ztratit teď.“

• Vláda navíc vypustila, že zvažuje, že by stávkujícím sestrám zablokovala zvýšení mezd a příplatků, které jim již odsouhlasila. Aby je tak přitlačila ke zdi a vzkázala jim: „Jestli chcete víc, nedostanete nic.“ Vůči stávce by tak nastoupila tvrdý kurz.

• Vláda v Irsku tvrdí a praktikuje totéž co česká: Nedostatek personálu je podle ní jen v některých provozech a finančně by se měly podpořit pouze tyto provozy, všechny sestry si zvýšení platů nezaslouží.

V sobotu 9. února se v Dublinu konala demonstrace, které se účasntily desetitisíce lidí.

Hlasy sester

Sestry si zasluhují mnohem víc, než se jim dává

„Ptáte se, proč stávkuji? Protože jsem se před dvaceti lety vyškolila na profesionálku, trvalo to čtyři dlouhé a tvrdé roky – a poté jsem začala zachraňovat životy, zachraňovat děti, teenagery, dospělé. Nejsem doktor, ale beru na sebe mnohé z jejich práce. Nejsem ergoterapeut, ale přesto dělám práci za ně, protože oni po páté odpolední nepracují. Nejsem fyzioterapeut, ale navzdory tomu pomáhám pacientům k lepší mobilitě. Nejsem sociální pracovnice, ale i tak s nimi řeším, co po propuštění z nemocnice. Nejsem sekretářka, ale vypisuju a zakládám stohy dokumentace. Nejsem uklízečka, ale i tak čistím vybavení a někdy vytírám podlahu, když se pacient pozvrací. Nejsem kuchařka, ale připravuji pacientům pokrmy. Povolání sestry není jednorozměrné. Sestry jsou vykořisťované na sto způsobů – a zasluhují si o moc víc, než kolik se jim dává. (…) Jsem unavená, unavená z toho, jak se cítím.“

Se zhroucení jsem se po službě vyrovnávala celou noc

„Jsem sestra-studentka, začala jsem praxi na třiadvacetilůžkovém chirurgickém oddělení, před třemi týdny. Včera jsem měla třináctihodinovou službu za devět eur na hodinu.

Byla jsem sama, jen sama zodpovědná za 11 pacientů před operací. Sama, protože dvě zkušené sestry, které měly mít službu se mnou, byly převeleny na jiné oddělení.

Nemůžu dostatečně vyjádřit naprostá rizika té situace, v níž jsem byla jako studentka, která se považuje za poloviční sestru.

Do první přestávky v půl jedenácté jeden z pacientů dostal vážnou mrtvici, další, mentálně nemocný, mně a dalšímu pacientovi (jehož jsem musela fyzicky bránit) vyhrožoval zabitím se stojanem na kapačky v ruce. Pacient po operaci začal krvácet a musel na JIPku.

Na řešení tak náročných situací nejsem zatím ani vyškolena, ani pro ně nemám potřebné vybavení. Oné noci po službě jsem nevěděla, jak se dostat z totálního fyzického i psychického zhroucení.

A odpočítávám dny do doby, kdy dostuduji a odstěhuju se, abych jako sestra pracovala v Austrálii.“

Odbory jako by byly na straně zaměstnavatele

„Za oněch dvacet let, co jsem zde pracovala, se platy a pracovní podmínky zhoršily. Když odbory uzavíraly poslední kolektivní dohodu, podepsaly dokument, podle něhož se sestrám zvyšují kompetence, pracovní úkony, školení a pracovní doby se zvyšuje o dodatečné hodiny týdně. Nyní pracují jeden den za pět týdnů doslova zadarmo. To mě vede k závěru, že odbory musí být na straně zaměstnavatele a že nezastupují potřeby svých členek a členů. Pokud ne, tak je to tak, že jsou slabým, neefektivním vyjednavačem.“