Zapojit se do lékařského boje v nemocnicích jsme se jako sestry nezvládly. Držet palce mu bylo na místě, ale skončit jen u toho by bylo málo. Přetěžování a špatné ohodnocení není jen problém lékařek, lékařů. My, sestry, jsme snad spokojené? Proto si je z lékařského boje potřeba vzít poučení. Co si z něj odnést pro sebe? A jak neskončit u „no jo, my sestry jsme ořezávátka“?
 

(dopis Iniciativy sester lékařskému hnutí)
 
Nemocnice oživilo největší hnutí po „Děkujeme, odcházíme“. Řeší hrozivé pracovní podmínky, z nichž těžily managementy i stát a které lékařky, lékaři přecházeli, protože „tak to bylo vždycky“, nebo je akceptovali pod tlakem a vydíráním.
 

Jak často teď tohle postesknutí slýcháme na sesternách, sálech, v nemocnicích! Je v něm shrnuté všechno nepochopení, kvůli kterému se s námi sestrami tak smýká. Kvůli kterému my samy dovolujeme, aby se s námi tak smýkalo. Řekneme to docela jasně:

::: Nic „se“ neřeší „jen tak“.

::: Lékaři se řeší jen proto, že se mladé lékařky a lékaři svou situaci rozhodli řešit sami. To proto teď mají vyhlídky na to, že si skrze boj polepší (snad!).

Pracovní podmínky, finanční ohodnocení je potíž na mnoha pracovištích Pardubické nemocnice, a leckterá se kvůli tomu také ozvala. Jejich apely a protesty přišly dokonce i poté, co si o lepší ohodnocení neúspěšně řekly s pomocí výpovědí z DPČ desítky sester z mnoha pracovišť v prosinci/lednu.

Jejich vyjádření proti desetiprocentnímu zvýšení platů musíme číst pozorně a neskončit jen u hněvu. Je fajn si z něj odnést i poučení. Podnikatelé z Hospodářské komory i zaměstnavatelé z řad praktiků a ambulantních specialistů bez okolků a na plná ústa říkají, že z pohledu svých zájmů rozumějí situaci velmi jasně. Podle nich:

Uprostřed covid masakru stát ohlásil, že bude vyplácet covidové odměny. K tomu patří několik poznámek:

Vážíme si toho, že se lidi snaží pomoct.

Nevážíme si politiků a managementů, protože naši práci opravdu adekvátně a dlouhodobě neoceňují. A jak si vážit nadřízených, kteří nás odrazují od žádostí o uznání prodělaného covidu jako nemoci z povolání, nebo nás rovnou zastrašují?

Štvou nás zdravotníci, kteří si neváží sami sebe dost na to, aby zvedli hlavu, postavili se sami za sebe a vymohli si lepší podmínky. Až místo toho končí jako ti, na které se vyhlašují dobročinné sbírky.

Proto existuje Iniciativa sester!

Se stejnou zodpovědností, s níž čelíme covidu, bychom měli přistupovat k vlastním potřebám.

Ve zdravotnictví budou platy růst maximálně do výše pěti procent, ne o víc. Ministr Adam Vojtěch to prohlásil v neděli 26. července v Otázkách Václava Moravce.

Dodat je potřeba několik poznámek:
i) Z růstu je třeba odečíst to, co spolkne inflace, tedy zdražování: pro rok 2021 je přitom inflace předpovídána na 2,1 procenta.

ii) Jako vždy to bude růst, který bude zaručený pouze pro státní, tabulkové platy. Navýšení mezd v jiných nemocnicích bude v rukou managementů (a případného tlaku zaměstnanců).

Jen co odešel návrh zákona o Komoře sester do sněmovny, bude zřejmě zase stažený. Aspoň prozatím. Přesto je k nápadu na Komoru sester potřeba dodat pár slov. Kritiku si totiž zasloužil, a je dobře, že v nemocnicích zazněla. Ale leccos podstatného v ní doteď nepadlo. A mělo by.
 
„To budeme muset platit za to, abychom vůbec mohly pracovat jako sestry?“
Tahle reakce se obvykle ozývala jako první. Po letech ústrků byla pochopitelná. Ale přiznejme si, tohle na celém nápadu rozhodně nebylo to nejproblematičtější.
 

DOKÁZALI JSME, ŽE SE POSTARÁME O NEMOCNICE

Nezapomeňme na to: Během korona-krize jsme dosvědčili, že zvládneme leccos. Leckde jsme sestavovali manuály, kontrolovali, zda jsou postupy od managementu OK, mnohde jsme sháněli roušky, vymýšleli improvizované způsoby sterilizací, ladili organizaci práce. V době všeobecných obav a nejistoty jsme prokázali, že dokážeme přemýšlet, neztratit hlavu, plánovat, rozhodovat, podržet se, organizovat se.
 
(Ostatně, naše práce to vyžaduje i bez korona-krize.)
 

Skoro se na to zapomnělo! I před koronavirem jsme ale jeli víc než na doraz. S tunami přesčasů, se šňůrami služeb. S osekaným osobním životem. Všude byl nedostatek sester, všude se bez ohledu na to tlačilo na výkon.