Jejich vyjádření proti desetiprocentnímu zvýšení platů musíme číst pozorně a neskončit jen u hněvu. Je fajn si z něj odnést i poučení. Podnikatelé z Hospodářské komory i zaměstnavatelé z řad praktiků a ambulantních specialistů bez okolků a na plná ústa říkají, že z pohledu svých zájmů rozumějí situaci velmi jasně. Podle nich:

Uprostřed covid masakru stát ohlásil, že bude vyplácet covidové odměny. K tomu patří několik poznámek:

Vážíme si toho, že se lidi snaží pomoct.

Nevážíme si politiků a managementů, protože naši práci opravdu adekvátně a dlouhodobě neoceňují. A jak si vážit nadřízených, kteří nás odrazují od žádostí o uznání prodělaného covidu jako nemoci z povolání, nebo nás rovnou zastrašují?

Štvou nás zdravotníci, kteří si neváží sami sebe dost na to, aby zvedli hlavu, postavili se sami za sebe a vymohli si lepší podmínky. Až místo toho končí jako ti, na které se vyhlašují dobročinné sbírky.

Proto existuje Iniciativa sester!

Se stejnou zodpovědností, s níž čelíme covidu, bychom měli přistupovat k vlastním potřebám.

Ve zdravotnictví budou platy růst maximálně do výše pěti procent, ne o víc. Ministr Adam Vojtěch to prohlásil v neděli 26. července v Otázkách Václava Moravce.

Dodat je potřeba několik poznámek:
i) Z růstu je třeba odečíst to, co spolkne inflace, tedy zdražování: pro rok 2021 je přitom inflace předpovídána na 2,1 procenta.

ii) Jako vždy to bude růst, který bude zaručený pouze pro státní, tabulkové platy. Navýšení mezd v jiných nemocnicích bude v rukou managementů (a případného tlaku zaměstnanců).

Jen co odešel návrh zákona o Komoře sester do sněmovny, bude zřejmě zase stažený. Aspoň prozatím. Přesto je k nápadu na Komoru sester potřeba dodat pár slov. Kritiku si totiž zasloužil, a je dobře, že v nemocnicích zazněla. Ale leccos podstatného v ní doteď nepadlo. A mělo by.
 
„To budeme muset platit za to, abychom vůbec mohly pracovat jako sestry?“
Tahle reakce se obvykle ozývala jako první. Po letech ústrků byla pochopitelná. Ale přiznejme si, tohle na celém nápadu rozhodně nebylo to nejproblematičtější.
 

DOKÁZALI JSME, ŽE SE POSTARÁME O NEMOCNICE

Nezapomeňme na to: Během korona-krize jsme dosvědčili, že zvládneme leccos. Leckde jsme sestavovali manuály, kontrolovali, zda jsou postupy od managementu OK, mnohde jsme sháněli roušky, vymýšleli improvizované způsoby sterilizací, ladili organizaci práce. V době všeobecných obav a nejistoty jsme prokázali, že dokážeme přemýšlet, neztratit hlavu, plánovat, rozhodovat, podržet se, organizovat se.
 
(Ostatně, naše práce to vyžaduje i bez korona-krize.)
 

Skoro se na to zapomnělo! I před koronavirem jsme ale jeli víc než na doraz. S tunami přesčasů, se šňůrami služeb. S osekaným osobním životem. Všude byl nedostatek sester, všude se bez ohledu na to tlačilo na výkon.

Když to vezmeme postupně, znamenal pro nás:
::: opodstatněně velké obavy
::: řeči o válce a fráze, že „jsme na jedné lodi“
::: hození do vody – leckde dlouho bez dostatku ochranných pomůcek (zato s lhaním o tom, že jsou), mnohde bez definovaných postupů (a často se strkáním hlavy do písku, arogancí, šikanou ze strany vedení)
::: nejistotu, zda na to všechno nedoplatí pacienti a my a naše rodiny
::: zápřah a nasazení
::: potlesk veřejnosti
::: potlesk ze strany vlády, která „najednou poznala“, že zdravotnictví je důležité

„Vedení nekomunikuje“, „nadřízené jsou zavřené v kancelářích“, „dostávají se k nám nejasné a rozporuplné informace“, „vrchní zamrzla u shánění roušek, o nic mimo se nestará“. V některých nemocnicích, na některých odděleních to vypadá stále ještě i takhle. Byla by chyba nad tím mávnout rukou.

Obvyklým přístupem zdravotníků je bohužel „však to nakonec nějak zvládneme, dáme tomu čas a uvidíme, nebudeme si dělat potíže“. Nevyplácí se nám to, teď by se však odevzdanost vymstila víc než jindy.

„Neplašte v ústenkách.“ – Jsme v první linii. A nejen proto bychom měli znát svou důstojnost. A nejen proto si zasloužíme respekt.

Nemocnice nejsou na současnou situaci vybavené, schází respirátory, dokonce roušky. Mnohde místo toho vedení a nadřízení metají po personálu výhrůžky a aroganci.