I „malá“ vzpoura na odělení je začátkem cesty k sebevědomí. Následující „NE“ ("NE" porušování předpisů) z praxe jsou toho dokladem. Možná se zdají „banální“, ale v KKN vlastně otevřela cestu dalším „NE“, inspirovala, dodala odvahu. Dala příklad. A ve výsledku s jinými „NE“ z jiných oddělení nakonec vytvořila kolektivní sílu a vyvolala tlak. A z opačné strany – vyžadovala odvahu začít a ustát to a organizovaný kolektiv.
Naše zkušenost je z centrálních operačních sálů: V kolektivu jsme se domluvily, že nechceme vypovídat přesčasovou práci (každá z nás měla své důvody). Proto jsme hledaly jinou cestu, jak tlačit na vedení.
Úplně první věc bylo dodržování přestávek na oběd. I když to zní jednoduše, i to byl boj. Podle zákoníku práce si pěkně, nejpozději do 13.00, dojít na oběd. I to jsme si musely vyvzdorovat.
Dalším krokem bylo dodržování standardů při přebírání a předávání pacienta: Odteď pěkně v klidu, s ohledem na pacienta, ne na zrychlený provoz. Ne jako dřív ve fofru a s často vyplašeným pacientem na operačním stole.
Potom jsme se rozhlédly po tom, co říkají jiné předpisy. Například hygienické. Ty například ukládají každé dezinfekci dobu expozice (můžeme jí ale říkat „vytírací pauza“, protože právě to ten termín znamená :)). Takže? Takže se po vytření začalo čekat 15 minut, jak si naše dezinfekce vyžaduje. Teprve poté pokračujeme dál dalším pacientem. Jasně, zní to možná fádně, příliš obyčejně, ale tohle byl teprve boj: Co si to dovolujeme? Jak se opovažujeme brzdit operační program?
Všechny tyhle krůčky, jeden po druhém, vedly k všeobecnému pohoršení, trvalo nám dlouho, než je přijali i ti, kteří by se jimi měli řídit v první řadě.
A co nám to přineslo? Spoustu výdobytků, v mnoha ohledech. Například nekloužeme na mokré podlaze, nedýcháme výpary dezinfekčních roztoků (existuje studie o škodlivosti dlouhodobého vdechování jejich výparů), operační sály jsou vydezinfikované tak, jak mají být. Naobědváme se kolem poledního jako lidi. Nehoníme se jako předtím. Z našeho přístupu mají prospěch i pacienti.
Vyneslo to ale ještě něco navíc, něco, co vlastně překračuje naše oddělení: Stokrát se leckomu může zdát, že to jsou drobnosti (ovšem ten, kdo se s podobnými věcmi potýká, ví, že změnit je není samo sebou). Jenže když začnou na podobných „drobnostech“ měnit dosavadní, zažitý způsob práce další a další oddělení, když bude množství těch drobností narůstat a narůstat, z mnoha ohníčků vyroste požár. A postupně se propálí až k vedení. A ano, nakonec dojde vedení k tomu, že to podle starých způsobů prostě nejde. Že je potřeba přilákat nové sestry. Že není jiná možnost – že to bez zdravotnic prostě nejde a nikdy nepůjde.
Každé oddělení má svá specifika, své postupy. Ale všude se dají pracovní podmínky zlepšit. Je to na delší popovídání si. Všude se dá „nasadit páka“, jak zažité stereotypy (a zažité uvědomění zdravotnic) měnit. Chce to odstup právě od toho naučeného, zautomatizovaného.
A všechno to však jsou kroky, které jsou v souladu se standardy, předpisy, zákoníkem práce. Všechny jsou podle pravidel. Nikdo nás nemůže nařknout, že děláme něco špatně, natož nás za to trestat.
Samozřejmě, mnohé z nás se staly terčem kolegů, kteří si mysleli, že nás z pozice síly nebo funkce vrátí k „poslušnosti“. Ustály jsme to. A tímto způsobem budeme bojovat dál. Jednak proto, že i když nám v KKN vedení slíbilo „státní tabulky“, slib nedodrželo – a my nechceme spolupracovat s někým, kdo nedodržuje sliby. A jednak proto, že nám jde o narovnání naší profesní hrdosti a pracovních podmínek napořád.
Na závěr chci říct, že je přinejmenším velmi smutné, že se vyhrožuje tím, že jako zdravotníci začneme dodržovat zákoník práce. To by přece měla být alfa omega. Proto je třeba zdůraznit: celé zdravotnictví dnes stojí na nedodržování zákoníku práce a zodpovědní tuto nebezpečnou skutečnost přehlížejí.
Je jen na nás, abychom to změnili.
(vyšlo v prvním čísle novin ČAS NA INICIATIVU)