Došlo nám, že se za sebe musíme postavit samy, že to za nás nikdo jiný neudělá. Ani politici, ani novináři, ani veřejnost, žádná instituce. Pochopily jsme, že pasivní nespokojenost můžeme, ale spíš musíme změnit v aktivitu a iniciativu. Pochopily jsme, že naší starostí není hledat, kde má na naše mzdy sehnat management nebo politici peníze. Že naší starostí je dát v nemocnici dohromady tolik síly a tlaku zdola, aby peníze najít museli. Začaly jsme se v praxi domáhat (proplácených) přestávek na oběd, té či oné menší nebo větší věci. Boj nám ukázal, že nejde jen o peníze, ale i o pracovní podmínky. A o lidské sebevědomí. A o profesní hrdost. Natočily jsme o tom dvacetiminutové video, mluvíme v něm právě o tom.

 

 

 

Video vzniklo vlastně už před několika měsíci, dnes jsme zase o řadu zkušeností bohatší. S režisérkou Apolenou Rychlíkovou jsme však video ladily, ale předně jsme čekaly na příhodné načasování. Zdá se nám, že správná doba by mohla být právě teď, když v nemocnicích skončila nebo končí vyjednávání.

V mnoha nemocnicích totiž skončila vyjednávání zklamáním, někde dokonce výsměchem. Právě v těchto nemocnicích je důležité nesklouznout k odevzdanosti a ozvat se v terénu. Jak? Skrze to, že začneme říkat „NE“ porušování předpisů a kompetencí a vlastních sil, k čemuž nás nadřízení mnohde nutí. Že odmítneme pracovat postaru, že odmítneme vedení pomáhat krizi v nemocnicích „záplatovat“ a zakrývat. Pak bude šance, že na naše požadavky budou managementy muset slyšet.

Ovšem „NE“ porušování předpisů si zasloužení i mnohá pracoviště, která snad jsou s přidáním peněz (navzdory nesplněnému desetiprocentnímu slibu) spokojená. Protože vyměnit špatné pracovní podmínky, poddajnost a pošlapávání profesní hrdosti za víc peněz není důstojnou ani chytrou ani perspektivní volbou.

Naše zkušenost s nezávislou sebeorganizací zdola snad může pomoci, abychom jako sestry, ošetřovatelky, sanitáři zvedly hlavu i v dalších nemocnicích. Budeme rády, když se ozvete. iniciativa.sester@seznam.cz