(článek z druhého čísla zpravodaje Iniciativa)

Shromáždění ukázalo nespokojenost, jednotu a vůli. Ničím víc ale nebylo, nemějme iluze. Jen dalo najevo, že máme šanci. Že se máme na koho obracet. Že potenciál existuje. Dál je to ale na naší aktivitě. Iniciativa neslibuje, že se dá něco vybojovat za zaměstnance, bez jejich aktivity. Neslibuje, že dvacet aktivních sestřiček to „vybojuje“ za ostatní. Ne. Ani padesát. Ani sto. Ani právníci, ani experti, ani politici, ani úředníci to nevybojují za nás. Síla je v zaměstnaneckém kolektivu a aktivitě jedné každé z nás.

Víme, jak dál postupovat nemůžeme. Nemůžeme čekat, co řekne po všech procedurách vedení a kraj, a namlouvat si: „A pak teda podáme výpovědi a oni se sesypou.“ Musíme se začít organizovat zdola. Teď hned.

Je proto potřeba udělat spousta konkrétní práce. Zajistit, aby se už toto číslo zpravodaje dostalo ke všem kolegyním. Bavit se s nimi nejen o tomhle článku. Napsat a poslat vlastní příspěvek, vlastními, jednoduchými slovy, nehledáme vysokou žurnalistiku, hledáme zaměstnanecký pohled na věc. Je potřeba přesvědčovat ty kolegyně a kolegy, kteří ještě váhají. Dodávat si sebedůvěru, když se setkáme s šikanou některé z nás. Oznamovat si dezinformace. Organizovat se, oddělení po oddělení, systematicky.

A je potřeba přemýšlet, debatovat, jak by se dalo na vedení zatlačit. Jakou akcí o sobě dát vědět kolegům silněji. Jakou akcí oslovit veřejnost, jiné nemocnice. Čím argumentovat. Sepsat to, a i když to třeba nebude bůhvíco, předat návrh kolegyním z jiného oddělení, dát vědět Iniciativě, poslat ho do zpravodaje. Víc hlav víc ví a k něčemu to bude.

Je to výzva. Většina z nás na pracovišti nikdy kolektivně nerebelovala. Většina z nás nejsou řečnice. Většina z nás se nepovažuje za myslitelky. Jenže pokud nechceme z nemocnice odejít ani snášet současné nelidské podmínky dál, musíme bojovat. Je nás hodně, v tom je naše síla. Ale potřebujeme aktivitu každé z nás, v tom je podmínka šance na náš úspěch.