Když to vezmeme postupně, znamenal pro nás:
::: opodstatněně velké obavy
::: řeči o válce a fráze, že „jsme na jedné lodi“
::: hození do vody – leckde dlouho bez dostatku ochranných pomůcek (zato s lhaním o tom, že jsou), mnohde bez definovaných postupů (a často se strkáním hlavy do písku, arogancí, šikanou ze strany vedení)
::: nejistotu, zda na to všechno nedoplatí pacienti a my a naše rodiny
::: zápřah a nasazení
::: potlesk veřejnosti
::: potlesk ze strany vlády, která „najednou poznala“, že zdravotnictví je důležité
::: taky udivení, že to prošlo tak „snadno“, ve srovnání s počátečními obavami
::: zaznamenání, jak se lišila situace nemocnice od nemocnice
::: a teď to znamená nejistotu, co přinese uvolňování
::: a taky obavy, co přinese snaha managementů, aby se šláplo na plyn a doháněla se „promeškaná produkce“.

Koronavirová krize taky znamenala potvrzení, jak důležitou profesi děláme. To by nás mělo popostrčit k většímu sebevědomí. Protože bez něj a bez toho, že se za sebe postavíme, nám zbydou jen laciná slova mnohdy pokryteckého „uznání“.

Hrozba koronaviru toho v nemocnicích i mimo ně spáchala moc, převládla přes všechno, hodila nás do vířivky. Sepsali jsme k tomu pár poznámek, od příštího týdne je budeme postupně vydávat. Jaké jsou vaše zkušenosti, postřehy? Napište.