DOKÁZALI JSME, ŽE SE POSTARÁME O NEMOCNICE

Nezapomeňme na to: Během korona-krize jsme dosvědčili, že zvládneme leccos. Leckde jsme sestavovali manuály, kontrolovali, zda jsou postupy od managementu OK, mnohde jsme sháněli roušky, vymýšleli improvizované způsoby sterilizací, ladili organizaci práce. V době všeobecných obav a nejistoty jsme prokázali, že dokážeme přemýšlet, neztratit hlavu, plánovat, rozhodovat, podržet se, organizovat se.
 
(Ostatně, naše práce to vyžaduje i bez korona-krize.)
 

PŘED NÁMI JE DOKÁZAT, ŽE SE POSTARÁME I O SEBE

Teď jde o to, abychom to (konečně!) využili i pro sebe.
Abychom dokázali, že se dokážeme dát dohromady nejen kvůli PROVOZU NEMOCNIC – ale také kvůli VLASTNÍM ZÁJMŮM A POTŘEBÁM.
 

Jde o… čachry s přesčasy, o hraní si s hodinami ve výkazech práce, o šroubování výkonu nemocnic, operativy a lůžek, navzdory personální krizi, o ignorování předpisů a kompetencí. Jde o aroganci mnoha nadřízených. O agresivitu mnoha managementů.
Jde o SROVNÁNÍ MEZD V NESTÁTNÍCH NEMOCNICÍCH – S PLATY VE STÁTNÍCH.
 

Rozum je fajn prokázat i v tomhle. A na místě je začít od realistického konstatování faktu, že vyjednávání, psaní apelů, stížností, nekonečné slovní dožadování se, petice, zasedání nejrůznějších komisí… je pro ministra, premiéra, managementy PŘÍLIŠ MÁLO. Nijak zvlášť je to nebolí. Dokud budeme v nemocnicích v praxi zajišťovat provoz POSTARU, jako doteď, na vlastní úkor, nebudou mít praktický důvod brát nás vážně.
 
Existují přitom cesty, jak na ně ZATLAČIT ÚČINNĚJI. Jak? V praxi, v provozu, ne u vyjednávacích stolů. Jak? Když zcela po právu ŘEKNEME „NE“ překračování kompetencí, porušování předpisů, zákoníku práce, tomu či onomu z bezpočtu nešvarů, kterých jsou nemocnice plné. Když to uděláme kolektivně. V provozu, terénu našich pracovišť. Máme důkazy, ŽE TO JDE a ŽE TO FUNGUJE, ŽE TO NA MANAGEMENTY I POLITIKY PLATÍ.
 
Tak si můžeme zároveň zlepšit pracovní podmínky, vydobýt důstojné zacházení od nadřízených (to za nás nakonec nikdo, žádná instituce nevyjedná) – a zatlačit na lepší peníze.
 

Mnozí z nás mají POCHYBY: „Nikdy se nespojíme, myslíte, že se někdo odváží?“ „Lidi se u nás bojí, je jim to jedno, nechtějí být za potížistky a reptalky nebo raději odejdou.“
 
To nemusí znamenat, že nemá smysl zkusit to. V „jednom šiku“ na začátku nestojí žádná nemocnice, pochyby jsou po letech pasivity na místě a začít je třeba opatrně, s rozvahou. A na začátku pokusu dát se dohromady a ozvat se klidně může být jen pár kolegyň, kolegů. A rozhodně by neměli rovnou oslovit management – obrátit by se měli nejprve právě na kolegy a kolegyně.
 
Když ostatní uvidí, že se „něco“ zkouší s rozvahou a plánem, nejistotu a pochyby to může přemoct.
 

Máme něco zkušeností, hodně velká vítězství i malé výhry, větší i menší prohry. Rádi se o ně podělíme. A rádi budeme slyšet vaše zkušenosti, názory. Napište je do vzkazů, do diskuze, na e-mail: iniciativa.sester@seznam.cz.
 
Rádi přijedeme i na neformální, povídací schůzku k vám.