(vyšlo v desátém čísle novin Iniciativa, ve speciálním vydání pro pacienty a veřejnost)
V chebské a karlovarské nemocnici nemůžeme o pacienty pečovat tak, jak bychom chtěly. Nemocnice se rozpadá. Trvá to celé roky, nyní je však krize akutní. Vidíme to zevnitř a chceme to říct nahlas veřejnosti a pacientům. A chceme sdělit i důvod krize: je jím zoufalý nedostatek personálu. Zaměstnance, především sestry, totiž z našich nemocnic vyhánějí ostudně nízké mzdy. A dodat musíme i to, že krajský úřad ani vedení krizi neřeší, jak by měli.
Důkazů krize, která ničí obě nemocnice, je spousta. Shrňme si, co znamená jejich kolabování pro pacienty. Ano, všechny níže uvedené body znějí skandálně a skandální jsou. Taková je však realita:
- V nemocnicích se oddalují se operace. Termíny zákroků, i velmi vážných, jako jsou operace nádorů, se posunují. Pacienti musejí čekat, i když to znamená hazard se zdravím.
- Pacienti se domů propouští nedoléčení. Je to tak: Nemocnice posílá pacienty domů dřív, než by měla. Jen proto, aby se po nich uvolnilo lůžko pro další. Nedoléčení pacienti se do nemocnice samozřejmě mnohdy brzy vracejí zpět, protože se jejich stav opět zhorší.
- V obou nemocnicích se ruší lůžka. Příklad? Od otevření Pavilonu akutní medicíny v Karlových Varech v roce 2012 nebyl nikdy v provozu plný počet lůžek. Během roku se několikrát snižuje téměř na pouhou polovinu. Rušení lůžek samozřejmě znamená, že nemocnice dokážou pečovat stále o méně pacientů. Ostatním se v nich péče nedostane.
- Ruší se celá oddělení. Koncem dubna v karlovarské nemocnici zmizelo ze světa infekční lůžkové oddělení, bylo přitom jediné v kraji. Nebylo však prvním zrušeným oddělením, již dříve bylo v Chebu uzavřeno ORL. A nebude nejspíš ani posledním, osud infekčního čeká na další. Těsně před kolapsem je například karlovarské plicní.
- Sestry jsou na oddělení umísťovány bez ohledu na odbornost. Na plicním oddělení zaskakuje sestra z chirurgie, na chirurgii sestra z interny. I laikovi je jasné, že mimo své oddělení nemůže využít své odborné zkušenosti a znalosti.
- Příkladů zhoršování kvality péče je v obou nemocnicích mnohem víc. Na ambulancích se prodlužují čekací doby. Na chebském dětském oddělení se zrušila lůžka pro rodiče dětských pacientů, k dispozici mají jen židle. Nemocnice musí kvůli nedostatku lůžek odmítat pacienty, které přivezla rychlá záchranná služba.
Schází 150 sester. Mohou za to ostudné mzdy
Všechny problémy mají společnou příčinu: nedostatek personálu, především sester. O pacienty, kterých je stále víc, tak pečuje stále méně zdravotnic. Chybí jich na 150 a scházejí na každém oddělení.
Příklad nedostatku sester
Na chebské interně klesá počet sester a asistentek nepřetržitě od roku 2013.
-
Tehdy měla místo 47 plánovaných úvazků ve skutečnosti pouze 44,5.
-
V roce 2015 to bylo již jen 36,2 úvazku (místo plánovaných 52,7), letos to je jen 32,2, úvazku.
Důvod nedostatku zdravotnic je jednoduchý. Z chebské a karlovarské nemocnice je vyhánějí žebrácké mzdy. Máme až o pět tisíc korun menší mzdy, než kolik dostávají za mnohdy mnohem klidnější a čistší práci kolegyně v jiných nemocnicích a obdobných zařízeních v našem kraji. To proto z obou nemocnic odcházejí další a další sestry, asistentky, ošetřovatelky a jiný personál.
Odcházejí nejen kvůli nízkým mzdám, ale také kvůli nesnesitelným pracovním podmínkám. I o nich musíme říct několik slov.
Obě nemocnice stále fungují jen díky obětování se zdravotnic
Současná kalamita samozřejmě nevznikla ze dne na den. Situace k ní spěla dlouhé roky. Krajští politici však narůstající krizi neřešili a vedení nemocnic ji jen nárazově „záplatovalo“.
Tím, kdo nemocnice držel den co den nad vodou, jsme tak byly my, zdravotnice. Péči pro vás, občany, jsme udržovaly za cenu vlastních, každodenních obětí. Pečovat o stále víc pacientů ve stále menších zdravotnických kolektivech pro nás znamená:
- Dennodenní porušování zákoníku práce:
-
Jsme obětí nadměrných přesčasů. Podle zákona může zaměstnanec odpracovat 150 hodin přesčasů za rok. Teď je květen a na mnohých odděleních už jsme roční limit přesáhly. Mnohé z nás po překročení zákonné hranice pracují další směny na dohody o pracovní činnosti. Jinak by oddělení padla.
Podle norem musí mít zdravotnice mezi směnami stanovený počet hodin na odpočinek. To nám bylo vždy upíráno. Nařízení se v našich nemocnicích nikdy nerespektovalo, jinak by na některých službách neměl kdo pracovat.
- Přepracovanost, nedostatek spánku i času na regeneraci se samozřejmě podepisuje na našem zdraví, fyzickém i psychickém.
- Nemáme čas na naše rodiny. Na vysilující práci v nemocnici doplácejí naše děti, narušuje nám osobní vztahy. Děti vychováváme po telefonu, nemůžeme trávit víkendy s rodinami. O času na naše koníčky či záliby nemůže být řeč. Trvá to dlouhé měsíce. Dokonce roky.
Náš boj za lepší mzdy je bojem za zachování nemocnic
Nešlo to vydržet donekonečna, zvláště když krajští politici i vedení nemocnice situaci dál podceňují a nechápou, že vyžaduje okamžité řešení. (Tím ráznější, čím déle krizi tolerovali.) Mnoho zdravotnic přijalo individuální řešení – nemocnice prostě vyčerpané opustily. My, které jsme zůstaly, jsme se rozhodly bojovat za lepší mzdy i pracovní podmínky, které by nám umožnily v nemocnici pečovat o zdraví pacientů dál.
Velké dezinformace o malých mzdách
Ohledně našich mezd a toho, jak velké zvýšení jsme si již vymohly, padají ze strany vedení i krajských politiků zlomyslné dezinformace.
Veřejnosti se naše mzdy prezentují po zahrnutí odměn za enormní přesčasy (protože bez nich jsou naše hrubé mzdy očividně neadekvátní). Krajští politici pak do zvýšení našich mezd zahrnují kdeco: včetně přidání, které se odehrálo ve všech nemocnicích (a rozdíl mezi našimi nemocnicemi a jinými nesníží), i včetně přidání, které se týká jen některých sester a které ještě nebylo ani schváleno vládou.
Fakta jsou následující: Zatím kraj přidal asi 2 250 korun sestrám/asistentkám a 1 100 ošetřovatelkám/sanitářům. To nesrovná ani rozdíl mezi našimi nemocnicemi a jinými zařízeními v kraji.
Ještě větší propast dělí naše mzdy od platů, které dostávají za stejnou práci zdravotnice ve státních nemocnicích.
Příklad? Sestra s vysokoškolským vzdělání a 27letou praxí brala v březnu základní mzdu 24 700 korun. Podle státních tabulek by brala asi 30 500 korun…
Ano, chceme lepší peníze. A ano, víme, že vedení nemocnic o výši našich mezd lže. Víme, že politici již dnes šíří dezinformace, aby veřejnost popudili proti nám, aby ukázali, jak jsme „nevděčné“. Že o nás vrchnost bude říkat, jak jsme sobecké, a poukazovat na to, že nízké mzdy mají i jiné profese.
Samozřejmě o tom víme. A říkáme, že lepší mzdy si zaslouží všichni pracující v Česku. My jsme však pochopily, že o ně musíme bojovat. Samy, zdola, bez iluzí, že se někdo slituje. Přejeme si, aby se za lepší mzdy a pracovní podmínky dokázali postavit i další špatně placení pracující. Je dobře, že leckde už se o to snaží.