(úvaha vyšla v jedenáctém čísle zpravodaje Iniciativa)

Považuji se za mírného, mírumilovného a empatického člověka. Nemám ráda jakékoli formy násilí a agrese, moji báječní rodiče mě vychovali v duchu zásad ,,Jak ty k ostatním, tak ostatní k tobě“, ,,Žít a nechat žít“. Celý svůj dosavadní život jsem se vždy snažila každou osobní i pracovní konfliktní snažila řešit nenásilně, rozmluvou, analýzou, snahou o nalezení oboustranně přijatelného řešení… Věřila jsem, že si s tím vystačím a jiné cesty k řešení nebudu nikdy potřebovat.

Takto jsem se velmi dlouho snažila řešit i současnou personální katastrofu. Věřila jsem, že když se odpovědným a kompetentním lidem sdělí, co se děje a co hrozí, musí to přece pochopit a zakročit. Dlouho jsem věřila a snažila se. A nejen já, snažilo se mnoho se z nás! Zároveň s tím jsme pracovali do vyčerpání, vyplňovali mezery po odcházejících sami sebou a stále věřili… Ale byl to omyl!

Odpovědní mají možná dobrou vůli, ale také mají své legislativní procesy, své systémové cesty a hlavně mají čas… který ani my, ani naši pacienti už opravdu nemáme. A i mírumilovný člověk dojde v této fázi k závěru, že nevyvineme-li razantní snahu, může vše dojít tak daleko, že budou v důsledku téhle katastrofy umírat lidé. Ne, nepřeháním. Bude to vina zdravotníků, kteří byli moc mírní a dostatečně neupozorňovali? I tuto větu jsem totiž za poslední roky mnohokrát slyšela: Proč jste se neozvali? Proč jste jim to neřekli? Proč jste se tomu nepostavili?

Ano. Musíme se tomu postavit! Zdravotníci jsou ti jediní, kdo to může udělat. A je-li někdo jediný, pak je to jeho povinnost! V této fázi je nátlak naprosto legitimním a jediným způsobem, jak situaci zvrátit a donutit odpovědné činitele splnit zase svou povinnost. Tento názor sdílíme společně my všichni, celá Iniciativa KKN.

Miroslava Korseltová, vrchní sestra z chebské nemocnice