(vyšlo v patnáctém čísle novin Iniciativa)
Hlasy z terénu: Nemíním to už dál dělat
Vyčerpání, přetížení. Doktorská práce, kterou dělají sestry. Málo lůžek pro pacienty, jipoví pacienti uložení mimo JIP. Slovenské brigádnice, kterým zřejmě, podle jejich slov, přinejmenším v některých případech vedení slibovalo jinou práci, než na ně v reálu čekala, a které pro sestry znamenaly převážně jen práci navíc, ne výpomoc. Tak zní letní inventura pracovních podmínek v karlovarské nemocnici z terénu, z pohledu sester a jejich hlasem (v tomto čísle jsme se přitom zaměřili hlavně na chirurgické oddělení).
Nejpodstatnější větou z reportů je ale „Nemíním to už dál dělat“. Ta věta říká, že jsme si díky kolektivní aktivitě kolem Iniciativy sester začaly uvědomovat, co vše jsme tak dlouho braly jako „samozřejmé“, i když je to práce, kterou dělat nemusíme a dokonce ani nemáme. Ta věta říká, že už to víme – a že už taky víme, že jen stížnosti a nářky nestačí. Říká, že v nás roste uvědomění a síla začít říkat „ne“.
Zbavit se zažitého návyku k sebeobětování se a ničení se, to si ve své hlavě musí zpracovat samozřejmě každá z nás. Ale jinak než kolektivně se nám to nepovede. „Přecvaknutí“, o kterém píšeme v úvodním článku, musí vyrůst zdola, z konkrétních podmínek na jednotlivých odděleních: někde se může týkat přesčasů, jinde práce vykonávané za jiné profese, jinde přestávek… A ještě víc než v boji za modifikované platové tabulky přitom platí: nikdo, ani nejaktivnější členky Iniciativy sester, to za nás neudělají. Své „ne“ musíme začít říkat samy, zdola, společně a dohromady.
**********
Moje postřehy: jak to vypadá u nás na oddělení
I přesto, že jsme měli v červenci slovenské brigádníky, jsme na tom pořád stejně… Dennodenně. Ze začátku nás stálo hodně času a trpělivosti, než jsme je zaučili, pak už aspoň prováděli hygieny sami bez nás. Ale když byly zvonečky, sestra stejně musela jít a vyřešit stesky, analgetika a problémy. Všechno zorganizovat a zkontrolovat.
Do toho nám na oddělení leží jipoví pacienti, kteří nejsou úplně stabilizovaní. Při zhoršení jejich stavu musí sestra zapomenout na ostatní pacienty na oddělení a intenzivně se starat jen o ně. Musí plnit úkoly lékaře intenzivisty, který ordinuje plno neskutečných ordinací a je mu jedno, že nám stoji práce, volají nám ze sálu, kde jsme, a ostatních 20 pacientů se o sebe musí postarat samo…
Při službě, ve které je jedna sestra a houf pomocnic, je to opravdu vysilující. Sestry prostě chybí a my už nemáme sílu. Brigádnice nám sestry nenahradí. Jako dvě chirurgické stanice jsme spojené už od jara a nikoho nezajímá, že máme daleko víc práce, pořád plný stav, a hned jak je místo, přijímáme pacienta, který k nám nepatří, jen proto, že jinde místo nemají...
A doktoři? Stále si myslí, že za ně budeme zadávat žádanky na vyšetření, objednávat konzilia a dávat podepisovat souhlasy, které my vůbec podepisovat nemáme... Když ráno při vizitě doktor řekne, že si chce dnes převázat pacienta – a pak na celý den zmizí na sál nebo na ambulanci a myslí si, že to za něj převážeme my…? Proč za ně musíme myslet a denně opravovat zápisy ve vizitách jen proto, že den před tím psali do dekurzu tužkou a nyní jen kopírují zápis v PC?
Úplně cítím, jak jsme vyšťavené. Jak nemáme sílu. Od hlavní sestry je to pěkný, že nám nahnala stádo brigádníků, ale sestra je sestra… JIP nefunguje, na oddělení nemáme monitory a péči o jipové pacienty nejsme schopné zajistit. Nikdo to neřeší. Doktora vidíme jen ráno a možná někdy na odpolední vizitě, sehnat ho dopoledne je umění… a že by byl nějaký prázdninový provoz na sále? Osobně jsem to nepocítila.
Miluška Švadlenková, ISNO KKN – Vary, chirurgie
**********
Když jsem se před prázdninami dozvěděla, že přijdou opět brigádníci ze Slovenska, trochu jsem se zhrozila. Pak jsem si řekla, že i oni chtějí poznat něco jiného a něco se naučit. Vedení jim naslibovalo pouze odbornou práci, i když realita byla jiná. Přišel houf dětí, které nic neznaly a které jsme musely za provozu zaučovat, na což opravdu není čas. Jak byli najednou v šoku, že nebudou dělat odbornou práci! Ne všichni se stavěli k práci stejně. Našli se tací, kteří se zeptali, jestli musí jít také pracovat, a tací, kteří pracovali za druhé.
Jedna sestra a houf brigádníků – a pak vám pacienti řeknou, že nás zas tak málo není. Jestli to byla pro nás pomoc? Upřímně, nevím. Za jeden měsíc jsme unavenější než za půl roku. Jipoví pacienti, unavená sestra, která hlídá brigádníky, pacienty a lékaře… a nakonec vám lékař div nevynadá, že po něm něco chcete.
Helča Jágrová, ISNO KKN – Vary, chirurgie
**********
Jsem psychicky i fyzicky unavená. Služby, kdy během devíti dnů odsloužím 108 hodin, mě opravdu energii nedodají. A marně se snažím, už i doma při úklidu, najit chuť do práce.
Co říct na téma brigádníci? Vše je o lidech. Z větší části chtějí dělat jen odbornou práci a ne každou. Slova slovenské asistentky brigádnice, že nechce dělat příjem, protože už jeden dělala, mě nutí se zamyslet: Mám i já právo dělat jen to, co mě baví? Ohledně hygieny a další ošetřovatelské péče to bylo horší. Brigádnice mi řekla, že je fajn, že tam jsem, že alespoň budu mýt pacienta. Při noční službě dáte pokyny, aby sledovaly fyziologické funkce a vědomí po půl hodině… a ve finále brigádnice hledáte a najdete je, jak spí na židlích, zvonky jim nic neříkají, vy běháte, měříte a ráno se dozvíte, že byla nuda. Co si myslet, když se zeptaly, kde má pacient sigmoideostomii? Zda vzadu, vpředu či kde, že to chtějí někdy vidět? (poznámka: v tu dobu tam pacient ležel týden, jak se o něj tedy staraly?) Zajímaly se, zda je už zrušené měření tlaků. Ale nepochopily, že se měří do odvolání. Odpoledne se divily, že se ptám, jak to, že neměří příjem a výdej tekutin… To ve zkratce.
Brigádník = ve valné většině starost pro sestru navíc. Našli se dva brigádníci, kteří měli zdravý rozum, chuť pracovat, nic nebyl problém, byli plnohodnotnými parťáky. Za ty velké dík.
Ohledně dopisování souhlasů, konzilií a podobně za lékaře? S tím bojuji věčně: Proč to mám zadávat já? Já to přece nechci… Potkat doktora na vizitě odpoledne či večer, to je výjimka. Nemíním to již za ně dělat.
Taky říkám STOP PŘESČASŮM. Dokonce i když nemám rodinu, neznamená to, že budu žít jen v práci! Kdo chce, ať si je slouží.
Nechávají nám jipové pacienty a péče o ty další jde na druhou kolej. Ráno je k nám přeloží a v lepším případě je v noci přes sál vracíme. To jsme my sestry jediné, komu to vadí?
Lenka Bauerová, ISNO KKN – Vary, chirurgie
**********
Pracuji na zkrácený úvazek, jsem ve třetím ročníku VOŠ. Vás, které děláte na celý úvazek, obdivuju. Obdivuju, že to to prostě dáte. Já mám pár šichet, ale pokaždé jsem unavená. Doma neudělám po dvanáctihodinové šichtě prostě nic. Bolí mě nohy a ruce, jak polohujeme pacienty, kteří se ani nehnou.
Za Slovenky jsem byla ráda. Aspoň pomohly. Ale prostě to není řešení. Potřebujeme více sanitářů i sester. Sestřičky nemůžou dělat bez volna. Musí si odpočinout.
Zuzka Krejčová, ISNO KKN – Vary, chirurgie
**********
V karlovarské nemocnici pracuji od roku 1981. Po roce nástupní praxe jsem zakotvila na operačních sálech. Je to krásná práce… myslím si to i po tolika letech. Mám ji ráda a jsem v ní šťastná. Proboha, někdy si říkám, jak se operace povedla, jak jsme pomohli, my všichni, celý tým – a opravdu si myslím, že tým jsou lékaři, já, anesteziologický lékař a sestřička, sanitáři… Hřeje mě to, opravdu jsem na to pyšná.
Možná se teď někdo usměje a poklepe si na čelo. Prožila jsem na sálech roky života, v dobrém a třeba i zlém, nedám na ně dopustit. Srdeční záležitost? Možná.
Teď se mi vrací i naděje, že se vrátí platové tabulkové ohodnocení, které jsem znala, když jsem začínala. Moc bych si to přála, i když už pomalu, jak se říká, „na stará kolena“, která snad budou u instrumentačního stolu ještě sloužit. A stále s tím hřejivým pocitem.
Přepadla mě nostalgie, ale chtěla jsem hlavně napsat: Děkuji, holky z iniciativy, které se za nás perete, děkuji moc…
Lenka, operační sály
**********
Přes všechno, čeho jsme v posledních letech v našem zdravotnictví svědky, si většina nejvyšších odpovědných neuvědomuje nebo nepřiznává, jak moc je naše zdravotnictví poničené, jak se dlouhá léta neřešení situace podepsala na personálním stavu našich nemocnic, psychickém a fyzickém zdraví jejich zaměstnanců a jak je těžké nastartované procesy zvrátit a změnit k lepšímu.
Proto máme v KKN Iniciativu, a díky ní jsme získali i vědomí toho, že nelze jen přihlížet tomu, co se nám nelíbí a co nám ubližuje, že my samy máme tu moc něco změnit. Bez našeho přičinění se nic nezlepší – a to neplatí zdaleka jen pro zdravotnictví.
Společně jsme hodně dokázali a dál dokážeme. Někdy to není lehké, ale naše práce za úsilí stojí.
Cheb: omezený provoz
Provoz v Chebu je stále omezený: jsou sloučené stanice dětského oddělení, omezeně funguje ARO, (jen v srpnu) je sloučená chirurgie, zbyly nám dvě rehabilitační sestry, takže požadavky nemocnice stěží obsáhnou…
Na interně bylo léto náročné období, všichni si sice vybrali a ještě vybírají dovolené, ale to bylo asi jediné plus dvouměsíčního sloučení. Spojení stanic přineslo mnoho negativ jak pro personál, tak pro pacienty, přestože to tak zpočátku nevypadalo.
Původně malé rozdíly v organizaci práce na každé ze stanic na malém prostoru nabobtnaly: v malinké sesterně pracují sestry společně s lékaři, připravují léky až pro 39 pacientů (což je maximální počet), vyplňují dokumentaci, připravují stolky k výkonům… Všichni jsou podráždění, těší se, až sloučení skončí. Napětí vnímají samozřejmě i pacienti.
V září otevřeme obě stanice s menším počtem pacientů.
Zatím nikdo nenastoupil a ubyly nám tři sestřičky na zkrácený úvazek, odcházejí na mateřskou, což je vlastně moc dobrá zpráva, bohužel Interna tím pádem znovu oslabila…
K nástupu se zatím chystá jedna ukrajinská sestra, čekáme, co přinese září.
Naši Slováci jsou opravdu šikovní, pomohli v ambulanci při denních i nočních směnách, sestry ale samozřejmě nenahradili. Celkem byli nakonec v Chebu čtyři, po zapracování byli ve směně po jednom se sestrou, byl na ně tedy čas. Uvažují o návratu příští rok, ale jen na brigádu, chtějí studovat doma.
Mirka Korseltová, ISNO – Cheb, interna