(vyšlo v šestnáctém čísle novin Iniciativa)
Jsme ty, o kterých se moc nemluví, ale JSME TU! I my jsme součástí toho kolotoče, který se čím dál rychleji roztáčí v souvislosti s odměňováním ve zdravotnictví.
Jsme ty, které o chodu oddělení ví a MUSÍ vědět snad nejvíc. Musíme vědět hlavně to, kde se co najde, když se to hledá. Myslím tím písemnosti. Musíme si samy poradit se vším, co nás potká ve styku s lékaři, pacienty, jejich rodinnými příslušníky, úřady i ostatními spolupracovníky zařízení. Vše se po nás chce s jistou samozřejmostí. Nikdo nám nemusí říkat, co ten který den máme dělat, nikdo nás nemusí řídit, náš respekt k vedení oddělení je nám dán asi od přírody. Nepamatuji se, jak u sebe, tak kolegyň, že by některá z nás měla konflikt s přímými nadřízenými, kterými jsou pro nás vrchní sestry oddělení.
My samy víme, co dělat, aby nebyl ohrožen chod oddělení po administrativní stránce. A že je toho za den někdy opravdu dost.
Každý si myslí, že sekretářka jde dvakrát denně s poštou do podatelny a vaří kafe panu primáři, popřípadě něco napíše do počítače. Ale tak tomu už dávno není. Jsme dnes i napůl účetní, protože pracujeme jako poslední na oddělení s účtem každého pacienta, jdou přes nás přímé platby od pacientů samoplátců, regulační poplatky z ambulancí i ostatní poplatky.
Tímto zvedáme hlavu i my, my všechny, které na tomto postu pracujeme. I my se hlásíme o své spravedlivé ohodnocení. Své dosavadní zkušenosti v tak specifickém a různorodém oboru jsme získaly letitou praxí. S takovými zkušenostmi se „na ulici“ jen tak nikdo nenajde. Ano, říká se, že „každý je nahraditelný“. Ale jen na oddělení vědí, jaké to je, když najednou vypadneme, marodíme, nedejbůh dlouhodobě.
Za dnes již pomalu minimální mzdu vykonáváme co do objemu práci, kterou se nikdo nenaučí za týden, ani za zkušební dobu. Až léty na oddělení proniknete do všeho.
„Tak si jděte jinam!“
Byla jsem dva roky před důchodem, po 42 letech praxe, když jsem se opovážila požádat o zvýšení platu na spodní hranici tenkrát platného platového rozpětí. Podotýkám, že má žádost byla velmi pokorná a slušná, jak je mi vlastní. Až po urgenci mi přišla tato odpověď:
Dne 7. 12. 2012 13:22
Dobrý den,
Paní (…) omlouvám se, že až nyní se dostávám k odpovědi na Váš dopis. Nechci Vás urazit, ale pracovní pozice dokumentační pracovnice je v rámci celé a.s. ohodnocena cca 12 000 hrubého a nepředpokládáme navýšení. Jak jsme s Ing. Buršou řekli minulý týden Vaší spolupracovnici p. (…) o zvýšení mzdy se můžeme bavit při snížení dvou úvazků na jeden (kdy pouze na Interně v nemocnici v Chebu jsou dvě dokumentační pracovnice). V případě, že se cítíte finančně podhodnocena, Vám doporučuji si najít jiné zaměstnání. Děkuji za pochopení.
S tlakem 210/100 jsem nelenila s odpovědí:
Paní inženýrko,
děkuji Vám za dobrou radu, ale jako personalistka určitě víte, že 2 roky před důchodem s hledáním nového zaměstnání nemám šanci, když není práce pro mladé. To bych už udělala dávno a neobtěžovala bych se svou žádostí.
Právě takový postoj, jako máte vy, řadí náš kraj na poslední místo v průměrném platu v České republice. A jestli Vám leží v žaludku to, že jen na interně v Chebu jsou dvě sekretářky, tak si to sem může kdokoliv přijít zkusit.
Co jiného odpovědět? Na hrubý pytel…
Následoval ,,kobereček“ u hlavní sestry s tím, abych ,,zklidnila hormon“.
Musíme vyhrát nad přezíravostí vedení
Teď se svými kolegyněmi zvedám hlavu přesto, že za sebe již zapracovávám náhradu. Nebude to mít lehké, ona to po týdnu na tomto místě ví, ale zůstane. Dvě to před ní vzdaly, když viděly poměr práce – peníze. Já ze zdravotních důvodů končím.
Pod vše, co kolegyně na svou obhajobu v boji za vyšší plat uvedou, se však ještě podepíšu. Budu jim přát vítezství nad přezíravostí, která je k naší práci ze strany vedení společnosti (a.s.) zažitá.
K 55. narozeninám jsem od pana ředitele, tehdy jím byl pan Fojtík, dostala přání. Byla jsem potěšena a jako slušně vychovaná jsem mu poděkovala spolu s ujištěním, že „i nadále budu pro naši společnost (a.s.) pracovat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí“. Tehdy byla možná příležitost, ale to mně vrozená slušnost nedovolila a ani mě to nenapadlo.
Z KKN a.s. si odnáším nejen neblahou zkušenost z jednání vedení ohledně platu, ale i MRSU, která se u mě projevila v komplikaci po operaci TEP kolene letos v květnu. Ano, i takovým věcem JSME VYSTAVENY V PROSTŘEDÍ, ve kterém pracujeme.
Přesto budu na léta v této práci vzpomínat a jsem ráda, že jsem tu příležitost dostala. Jak jsem uvedla výše, teď přeji svým mladším kolegyním, aby jejich projev nespokojenosti s dosavadním finančním ohodnocením padl na úrodnou půdu. Venku již totiž dávno nečekají zástupy, jak nám bylo podsouváno. A to málo, co čeká, pak kouká…
jedna za všechny