A ozývat se je potřeba. Zaprvé: tabulky jsou zatím pouhým příslibem. Zadruhé: vedení se bude snažit na té či oné kategorii zaměstnanců nebo na tom či onom výdaji (jako jsou například rozpočty na osobní) ušetřit. Je proto potřeba, aby si to každý ohlídal.

A nejen to. Je proto potřeba, právě na vašem oddělení, právě na vašem pracovišti, zvednout hlavu. Na schůzích jsme si řekly, co to znamená prakticky.

A shodly jsme se, že nejde jen o to, abychom si aktivním přístupem zdola pomohly k co nejlepším mzdám. Jde i o to, abychom si tak zlepšily pracovní podmínky. Nastálo. A abychom si vydobyly zpět sebevědomí.

Proto se musíme zbavit naše starého, zažitého návyku být poslušné a se vším smířené.

Odpovědnost a odvaha říkat „NE“

To kvůli tomuhle návyku jsme akceptovaly, že jsme vlastně holky pro všechno. To kvůli tomuhle návyku jsme pracovaly za další dvě tři sestry, ale kromě toho leckde i za uklízečku a leckde za lékaře. To kvůli stereotypu a poslušnosti jsme proti své vůli podepisovaly další a další přesčasy, nechávaly se připravovat o přestávky na oběd, porušovaly leccos z toho, co jsme se musely učit kvůli akreditaci… Našla by se spousta dalších věcí.

Dnes se začínáme na svou práci dívat jinýma očima. Začínáme se učit říkat starým zvyklostem „NE“. Protože jsme na ně doplácely. Začínáme se učit zohledňovat i vlastní zájmy. Chce to hodně odvahy a především to chce hodně odpovědnosti. Chce to pochopit, že jsme svým sebeobětováním nezachraňovaly pacienty, ale že jsme jen pomáhaly prohlubovat podmínky, do kterých dnes mladé sestry, ale i další kategorie zaměstnanců odmítají nastoupit.

Iniciativa pomůže. Ale pomoci může jen těm, kdo se přidají

„Po starém“, proti svým zájmům, proti své profesi, dokonce i proti předpisům, jsme pracovaly dlouhé roky. Proto je jasné, že když s tím přestaneme, zamíchá to poměry v nemocnici. Ony poměry však byly a jsou roky nastavené v náš neprospěch. Nespravedlivě.

Také je jasné, že dlouhé roky zažité pořádky nezlomíme najednou. Nemůžeme čekat až do chvíle, kdy najdou sebevědomí všechny z nás – čekaly bychom věčně. Některým trvá déle, než najdou odvahu, pracujeme ale na tom, aby i u nich odvaha a důstojnost vyhrála.

A navíc, mnohé z nás už „NE“ do praxe uvedly. Stálo to úsilí, statečnost, ale ustály to. A polepšily si. Změnu pracovního režimu si v tom či onom zavedly. Ostatní už teď mají, na co navazovat.

Nejde ale přitom pouze o bůhvíjak velkolepé činy. Po letech podřízenosti se počítá cokoli, jakákoli vlastní „sebemenší“ snaha zdola. A není potřeba, aby vás odvážných a odpovědných byla pro „NE“ na vašem pracovišti většina. Spojte se s ostatními aktivními skrze Iniciativu. Každému, kdo se přidá, Iniciativa znásobí sílu. Pro ostatní, co se rozhodnou stát stranou a kolektivní snaze o lepší mzdy a pracovní podmínky nepomoct, Iniciativa nemůže udělat nic speciálního. Nejde bojovat za ty, kdo se nepřidají. Iniciativa má dveře otevřené, ale události teď půjdou docela rychle, takže není čas otálet. (A zamávat musíme například směrem na ošetřovatelky a sanitáře, především v Chebu slyšet nebyli, početněji by se ale měli ozvat i ve Varech!)

Ostatně, nic z toho, čeho jsme dosáhly dosud, se nesneslo jako dar z nebes. Nic z toho nezařídil žádný výbor ani žádná jednání, jen kolektivní aktivita a tlak zdola a Iniciativa, která mu pomáhala. Nesmíme na to zapomínat. Šanci jít dál máme.