(vyšlo v sedmnáctém čísle novin Iniciativa)
V Iniciativě sester nyní rezonuje věta: „Naučme se říkat NE!“ Ta věta může v praxi znamenat i tuhle výzvu
Roky jsme byly pyšné a hrdé, že dokážeme dělat vše. Nyní, kdy je v našich nemocnicích dlouhodobý nedostatek zdravotního personálu, se tato naše „schopnost“ – multifunkčnost – staví proti nám. Všichni jsou zvyklí, že v případě potřebu je tu sestra, která „to“ udělá.
Všechny to důvěrně známe. Chybí nám uklízečka – sestra vytře. Nemáme sanitáře – sestra odveze pacienta na vyšetření, na sál. Není dost kolegyň – vezmeme jakoukoliv službu navíc, i kdybychom měly padnout, nevidět své děti, rozvést se s manželem… protože oddělení to přece potřebuje. Samostatnou kapitolou je naše „vstřícnost“ k lékařům, za které mnohdy děláme práci ne proto, že by neměli čas, ale proto, abychom s nimi byly zadobře. Každé pracoviště má i v tomto svá specifika, ale za vše vypovídá obvyklé předávání a podepisování informovaných souhlasů sestrou namísto lékařem.
Začít říkat „NE“ není samozřejmě snadné. Vím to z vlastní zkušenosti. Člověk si to musí v hlavě tisíckrát přebrat a zdůvodnit. Musí si to sladit se svým „sesterstvím“ – musí se „přecvaknout“.
I přes to, že jsem už nějaký čas sestra bojovnice z Iniciativy, i přesto, že s kolegyněmi z předešlé práce v Thomayerově nemocnici jsme měly svá „NE“ dost srovnaná, jsem se před časem dostala do situace, kdy jsem si své „přecvaknutí“ musela znovu osvěžit.
Zhruba od nového roku pracuji v nové nemocnici – jako instrumentářka na sále ve FN Motol. Různé organizační zvyklosti tam vedou k tomu, že do nočních služeb nemáme své uklízečky a jsme nucené je shánět na jiných sálech. Ne vždy mají čas. Mezi výkony při nočních službách si tedy moje kolegyně vytírají sály samy. Když jsem to zjistila, moje reakce byla: „To jste se zbláznily, to já určitě dělat nebudu.“
Dosud mi to vycházelo tak, že paní uklízečka měla vždy čas. Ale zhruba před dvěma týdny, bylo půl desáté večer, jsme končily výkon, čekal nás další… a paní z úklidu mi do telefonu oznámila, že nemůže přijít dřív než za půl hodiny. Předchozí pacient odvezen, ten následující leží na překladu. Anestezie čeká, naši lékaři čekají a ve mně začnou hlodat pochybnosti: „To je tu necháš sedět? Sama se s takovou dostaneš ze sálu až po půlnoci… nebylo by lepší ten hadr vzít a vytřít?“
Prostě: přecvaknutí – nepřecvaknutí? A najednou se přistihnu u toho, jak mířím k úklidové místnosti, a v hlavě mi běží: „Tak tohle mě fakt štve… Tohle teda dělám kua naposledy… Prostě to rychle vytřu, ať je pokoj… ale příště už to teda určitě neudělám… Tohle po mně nikdo nemůže chtít… Já tady nikomu vola dělat nebudu…“
Přehodit výhybku ze starých kolejí (kdy jen nadávám, ale stejně to dál dělám) na nové mi nakonec pomohla kolegyně z ARO. Když mě viděla, jak bloumám nad koštětem, hned jí to došlo a ostře mi říká: „To si snad děláš srandu?!“
Vzpomněla jsem si hned na všechny své silné řeči ke kolegyním. A taky na Iniciativu a vás holky z KKN, jak už přes půl roku bojujete nejen za lepší mzdy, ale i za vlastní důstojnost, za důstojnost nás všech sester.
Říct „NE“ není jednoduché. Obzvlášť když ho říká člověk bez svých kolegyň. Jako bych se tím stavěla do „špatného“ světla. Jako bych byla líná, nebo co… Ale šlo to. Doktora, který měl spoustu řečí, se stačilo jen zeptat: „A ty bys to nevytřel, když máš mezi výkonama čas?“ No, odpověděl mlčením. A ráno jsem mohla kolegyním říct, že to skutečně jde. Hrdě. :) Rozjela se diskuze, že to nebudou dělat ani ony. I jedním, osamoceným „NE“ člověk hodně posune.
Ještě se uvidí, kolik „NE“ si ustojím. Ještě se uvidí, kolik „NE“ skutečně řeknou moje kolegyně. Ale důležité je, že začínáme chápat, že „NE“ neznamená neochotu, nebo dokonce lenost.
Naše „NE“ jsou klíčem
Iniciativa sester v KKN dokázala vybojovat výrazné navýšení mezd – bez boje by k tomu nikdy nedošlo! Teď Iniciativa usiluje nejen o upravené platové tabulky státních nemocnic (kde bude pro každou kategorii jasná platová třída, platový tarif, podle odsloužených let) – bez boje k tomu dojde těžko.
Kromě toho se ale Iniciativa sester snaží o to, aby každá z nás pochopila, že tím bojem, který potřebujeme, jsou naše „NE“. Potřebujeme tahle „NE“ jako vyjádření našeho aktivního přístupu k situaci v nemocnicích. Potřebujeme tahle „NE“ k tomu, abychom prosadily své požadavky – pracovat za důstojné peníze v důstojných podmínkách. Pak se i my můžeme cítit důstojně.
To, jak budou vnímat naši profesi ostatní, začíná u nás, v naší hlavě. Budeme-li si samy sebe vážit – a k tomu nám „NE“ pomůže – budou si naší profese vážit i ostatní.
kolegyně z ISNO Praha
::::::::::
Neděje se vlastně nic, co bychom nepředvídaly.
A nelze být lhostejný
Již v začátcích Iniciativy byly slyšet, zejména z vyšších míst, otázky typu: „ Pomohou požadované peníze změnit situaci v nemocnicích? Pomohou vůbec nějaké peníze něco změnit?“
Iniciativa od začátku říká a stále opakuje, že peníze jsou tím prvním a počátečním krokem, bez kterého bychom se nemohli hnout z místa. Zároveň Iniciativa od začátku dodává, že tu delší a náročnější část cesty za zlepšením máme před sebou. A je to právě proto, že samotné peníze nic nezmohou.
V myslích lidí už přitom změny započaly, ať chceme, nebo ne, a ne každá se všem ostatním líbí. Jednou z nich je právě pohled na práci sester a na to, kým se vlastně svým výběrem povolání stanou. Zda sebevědomou osobností, která je v osobním i pracovním životě spokojená, nebo upracovanou a podhodnocenou bytostí, jejíž názor nikoho nezajímá. Všichni cítíme, která z možností je ta správná… A tak dnes přemýšlejí všichni mladí uchazeči o studium či o práci i jejich rodiče, zvláště pak ti, kteří sami na vlastní kůži zažili variantu druhou….
Znovu a znovu je nutné zopakovat, že to, co jsme zvládaly a velmi dlouho dobrovolně snášely my, už nikdo jiný zvládat a snášet nebude. Ani jeden den… Ne proto, že by to nedokázal, ale jednoduše proto, že nechce. Chce prostě spokojeně žít.
Čím dříve toto přijmeme, tím dříve se skutečně pohnou věci k lepšímu. Na některých našich pracovištích se už nyní pracuje dobře, jejich zaměstnanci mají možná pocit, že už není co zlepšovat. Všichni ale víme o pracovištích, kde tomu tak zdaleka není, je jich dost a právě tam by měli cítit podporu všech ostatních, protože nám jde o zlepšení a změnu v celé nemocnici, v obou nemocnicích, o jejich pacienty. Nelze být k tomu lhostejný.
Ne každý se cítí na psaní článků, ale cení se každý názor, vyslovený třeba na obědě, cestou do práce nebo z práce, každý projev podpory, který si nenecháme pro sebe, je důležitý. A tohle může udělat skutečně každý.
Mirka Korseltová
ISNO Cheb