(vyšlo v devatenáctém čísle Iniciativy)
Od února letošního roku, kdy se v KKN dala Iniciativa sester dohromady, se v nemocnici leccos povedlo. Za těch pár měsíců to bylo víc, než co nám daly předchozí roky, kdy jsme jen čekaly a „doufaly“.
Některé výdobytky se týkají celé KKN, některé si pro sebe zajistila konkrétní oddělení. Některé byly přímým výsledkem našeho tlaku, jiné přišly jako jeho vedlejší následek. Některé se týkají našich peněženek, jiné našich pracovních podmínek. A všechny se týkají našeho sebevědomí a hrdosti.
Mezi jiným jsme na úrovni celé KKN dosáhly například:
- Navýšení mezd dvakrát po sobě. Sestry a (bývalé) asistentky dostaly celkem 2 250 korun, ošetřovatelky a sanitáři 1 100 korun a POP 700 korun.
- Toho, že se přiznal příspěvek za směnnost všem sestrám a asistentkám. Ošetřovatelé a sanitáři pak dostali 500 korun
Jednotlivá oddělení však řešila své specifické problémy. Mezi výdobytky, jichž se to či ono pracoviště domohlo, patří například:
- Dodržování půlhodinové přestávky na oběd. Nebo její proplácení, pokud sestra nemůže opustit pracoviště, protože ji nemá kdo vystřídat.
- Proplácení přesčasů podle zákoníku práce. Předtím se na mnoha odděleních převáděly v oblíbeném tříměsíčním kolečku.
- Finanční přilepšení mimo celo-nemocničních mzdových nárůstů.
- Dodržování kompetencí. Některé pracovní kolektivy začaly pracovat v souladu s normami a pravidly a odmítat dělat práci, která jim nepřísluší. Sestra má vykonávat práci sestry, ne lékaře ani uklízečky. A některé uklízečky byly přeřazeny do pracovní kategorie, která odpovídá skutečné náplni jejich práce.
Někde to šlo nebo jde snáze, někde obtížněji, někde je pracovní kolektiv soudržnější a aktivnější, jinde pasivní, někde si polepšili více, jinde se o zlepšení podmínek vůbec nepokusili a šlapou podle starých návyků. Po dlouhých letech pasivity je to běh na dlouhou trať. A pořád se rozhlížíme: nepravostí, které nám ztěžují práci a pacientům zhoršují kvalitu péče, je celá řada. Za ty roky se jich v nemocnicích zabydlela spousta.
Pochopili jsme hodně věcí, i když jejich zavádění do praxe je mnohde těžké. Víme například, že pokud se překročí 150 přesčasových hodin, není zaměstnanec povinen dál pracovat přesčas. Zákoník práce mluví jasně, vymoci si to však chce velkou odvahu a osobnost ze železa.
Především však víme, že zajímat se a být aktivní se vyplácí. Minulé měsíce nám daly uvědomění, že pokud se nezvedneme a neodlepíme ze země, nic se samo od sebe nezlepší a nikdo se neslituje. A díky aktivitě v rámci celé nemocnice i na jednotlivých odděleních, aktivitě, které přinesla zlepšení, jsme také získaly sebevědomí a zkušenost, že to jde.