Byla to přehlídka nezájmu o situaci v nemocnici, ale vlastně spíš přehlídka arogance. Překrucovala se realita, prim hrála manipulace, politická snaha zachovat zdání, že vše je OK. Hejtman    Čunek i členka představenstva Lucie Štěpánková jednali s našimi zlínskými kolegyněmi spatra. A jednali tak s nimi schválně. Aby ukázali svou moc.

Jednání zlínského zastupitelstva o KNTB jsme sledovaly v přímém přenosu po netu. Připomnělo nám to naše vlastní zkušenosti z jednání s politiky. Mnohé z nás zdravotnic cítily z jejich         zacházení nejprve bezmoc. Cítily jsme, že můžeme mít stokrát pravdu, ale protože oni drží peníze a moc, není nám to k ničemu. Že můžeme mít stokrát pravdu, ale ta se ani přes média       nedostane k veřejnosti. Že jsme na to samy. Že zítra zase přijdeme na ambulanci, oddělení, na sál – a budeme to zase jen my, kdo se bude muset poprat s krizí v nemocnici, ne politici,        schovaní ve svých kancelářích a komisích. Že péče o pacienty bude v nevyhovujících podmínkách na nás, ne na nich, kteří si vše odbyli u řečnických pultů. Že nás v tom nechávají a navíc      o   nás lžou. Bezmoc, to jsme tehdy cítily.

Jenže! To je jen půlka našich vzpomínek a pocitů, které nám přímý přenos ze zlínského zastupitelstva připomněl. To je ta méně důležitá půlka. Méně důležitá. Ta druhá půlka je mnohem důležitější. Tou druhou půlkou je tahle zkušenost: Na „naše“ zastupitelstvo přišla spousta zdravotnic. Stejně jako na to zlínské. Spousta zdravotnic, kterým nebyl, není jejich osud jedno! Které chtějí zvednout hlavu, vybojovat si sebevědomí, lepší peníze, lepší pracovní podmínky.

Tou druhou půlkou celé věci je i sebevědomí. Necítily jsme totiž jen bezmoc, to ne! Cítily jsme taky sílu z toho, že se dáváme dohromady. Že jsme na shromáždění poznávaly kolegyně z mnoha oddělení. Že přišly po noční, o volnu, že si proházely služby, že vyřizovaly pozdravy od těch, které musely zůstat v nemocnici. Že jsme na shromáždění viděly i ty, do kterých bychom to třeba neřekly. Byl to trochu signál, že shromážděním to nemusí skončit, že o sobě víme a můžeme se organizovat a bojovat dál. Takhle jsme to vnímaly. Jako začátek. To bylo mnohem důležitější než pocit bezmoci, který se na nás snažili politici hodit.

Ze všech těch projevů od řečnických pultů, které pro nás byly spíš „řeznickými“ pulty, jsme si odnesly ponaučení. Že se odteď musíme spoléhat jen samy na sebe, ne na politiky ani média. A to je důležité poučení. Nakonec jsme za to poučení děkovaly.

I ve Zlíně se na zastupitelstvu sešla spousta zdravotnic a zdravotníků. Přišli, protože jim není jedno, jak se s nimi zachází, jak se zachází s pacienty. Přišli, aby zvedli hlavu a postavili se za svoje potřeby a zájmy, navíc i za potřeby pacientů. Právě TOHLE je ta nejdůležitější zpráva z pondělí 4. února ve Zlíně. Tohle. Tohle je mnohem důležitější než to, jak sebejistě a arogantně mluvil pan hejtman Čunek a paní Štěpánková.

Zaměstnanci KNTB viděli, jak cynicky se k situaci staví politici. Viděli, že u řečnických pultů, na všech dosavadních jednání tahají za delší konec politici a management. Tam jsou nakonec doma oni.

Jenže v nemocnici, v provozu, v terénu jsme doma my. U řečnických pultů politiků a managementu si jejich „lekci“ můžeme poslechnout, ale odneseme si z ní naštvanost a ponaučení pro naše fungování v provozu nemocnice. A tam máme možnosti, jak na jejich lakování reality narůžovo a jejich „řešení“ personální krize přestat spolupracovat: jak začít dodržovat předpisy, kompetence, nevěnovat managementu přesčasy nad zákonnou míru. Protože pokud je vše tak OK, jak říkají oni, nemocnice to přece zvládne. :)

Zlínským sestrám, které zvedly hlavu, přejeme hodně sil, odvahy, výdrže a bystrosti!