Je to tak, ministerstvo nám to potvrdilo několikrát, jak ředitelka odboru regulace cen a úhrad Pavlína Žílová, tak náměstkyně ministra Helena Rögnerová. Oba dokumenty najdete v příloze.

Uprostřed covid masakru stát ohlásil, že bude vyplácet covidové odměny. K tomu patří několik poznámek:

Vážíme si toho, že se lidi snaží pomoct.

Nevážíme si politiků a managementů, protože naši práci opravdu adekvátně a dlouhodobě neoceňují. A jak si vážit nadřízených, kteří nás odrazují od žádostí o uznání prodělaného covidu jako nemoci z povolání, nebo nás rovnou zastrašují?

Štvou nás zdravotníci, kteří si neváží sami sebe dost na to, aby zvedli hlavu, postavili se sami za sebe a vymohli si lepší podmínky. Až místo toho končí jako ti, na které se vyhlašují dobročinné sbírky.

Proto existuje Iniciativa sester!

Se stejnou zodpovědností, s níž čelíme covidu, bychom měli přistupovat k vlastním potřebám.

DOKÁZALI JSME, ŽE SE POSTARÁME O NEMOCNICE

Nezapomeňme na to: Během korona-krize jsme dosvědčili, že zvládneme leccos. Leckde jsme sestavovali manuály, kontrolovali, zda jsou postupy od managementu OK, mnohde jsme sháněli roušky, vymýšleli improvizované způsoby sterilizací, ladili organizaci práce. V době všeobecných obav a nejistoty jsme prokázali, že dokážeme přemýšlet, neztratit hlavu, plánovat, rozhodovat, podržet se, organizovat se.
 
(Ostatně, naše práce to vyžaduje i bez korona-krize.)
 

Skoro se na to zapomnělo! I před koronavirem jsme ale jeli víc než na doraz. S tunami přesčasů, se šňůrami služeb. S osekaným osobním životem. Všude byl nedostatek sester, všude se bez ohledu na to tlačilo na výkon.

Když to vezmeme postupně, znamenal pro nás:
::: opodstatněně velké obavy
::: řeči o válce a fráze, že „jsme na jedné lodi“
::: hození do vody – leckde dlouho bez dostatku ochranných pomůcek (zato s lhaním o tom, že jsou), mnohde bez definovaných postupů (a často se strkáním hlavy do písku, arogancí, šikanou ze strany vedení)
::: nejistotu, zda na to všechno nedoplatí pacienti a my a naše rodiny
::: zápřah a nasazení
::: potlesk veřejnosti
::: potlesk ze strany vlády, která „najednou poznala“, že zdravotnictví je důležité

„Vedení nekomunikuje“, „nadřízené jsou zavřené v kancelářích“, „dostávají se k nám nejasné a rozporuplné informace“, „vrchní zamrzla u shánění roušek, o nic mimo se nestará“. V některých nemocnicích, na některých odděleních to vypadá stále ještě i takhle. Byla by chyba nad tím mávnout rukou.

Obvyklým přístupem zdravotníků je bohužel „však to nakonec nějak zvládneme, dáme tomu čas a uvidíme, nebudeme si dělat potíže“. Nevyplácí se nám to, teď by se však odevzdanost vymstila víc než jindy.

Je výjimečná doba a jsme připravené dělat výjimečné věci, mnohé z nás je už dělají. Nechceme však být automatickou položkou na odpis. Ministr zdravotnictví to tak přitom vidí. Stát, který lhal o rouškách a respirátorech, teď dokumentem ministra zdravotnictví rozhodl, že ti zdravotníci, kteří budou vystaveni přímému kontaktu s osobou s COVID-19, aniž by měli osobní ochranné prostředky, si nezaslouží karanténu, ani volno, nezaslouží si šanci, aby se s rizikem jejich tělo popralo za snesitelných podmínek. Bude jim to dopřáno, pouze pokud svolí jejich zaměstnavatel a z práce je pustí.

„Neplašte v ústenkách.“ – Jsme v první linii. A nejen proto bychom měli znát svou důstojnost. A nejen proto si zasloužíme respekt.

Nemocnice nejsou na současnou situaci vybavené, schází respirátory, dokonce roušky. Mnohde místo toho vedení a nadřízení metají po personálu výhrůžky a aroganci.