K setkání odborů s premiérem a ministrem zdravotnictví v pátek 4. května chceme sdělit:

1.

Jen před pár týdny ministr zdravotnictví Vojtěch oznámil, že nesplní slib desetiprocentního růstu tarifů od ledna roku 2019, který dala předchozí vláda. V situaci vleklé krize zdravotnictví to byl nehorázný výsměch.

Premiér Babiš v pátek 4. května odborům přislíbil, že desetiprocentní slib minulé vlády, které byl on sám členem, snad bude přece jen dodržený. Je to laciný politický trik, jak pouze splnit starý závazek, ale prodat to jako „nový ústupek“, jako „něco navíc“.[i]

2.

Slova o tom, že premiér Babiš „je ochoten podpořit“ sjednocení platů a mezd, nelze brát ani na chvíli vážně. Slibů jsme slyšeli mnoho, cesta k dnešní děsivé realitě v mnoha nemocnicích je dlážděná právě sliby, jednáními a pracovními komisemi.

Víme, že cíl takových opatření je obvykle jediný: ukonejšit nás, demobilizovat nespokojenost. (A víme, jak se k možnému sjednocení odměňování staví ministr zdravotnictví[ii]  i nestátní zaměstnavatelé:[iii]  jednoznačně odmítavě. A slyšeli jsme, co řekla o sjednocení odměňování na tiskové konferenci 4. května poslankyně za ANO, která má mít podle odborů srovnání mezd a platů na starosti, ministr a premiér: nikdo o tom neřekl jediné slovo.)

3.

Po „slibné“ návštěvě premiéra Babiše a ministra Vojtěcha na odborovém setkání je třeba mít odvahu se zeptat: Kde žili tito dnešní „zachránci zdravotnictví“ minulé roky, když jsou až dnes situací v nemocnicích tak zděšeni? Copak ministr Vojtěch a premiér Babiš neslyšeli bezpočet alarmujících varování LOKu, ČLK, ČASu a zdravotnických  odborů? Nebo ta varování četli, ale rozhodli se krizi neřešit, i když věděli, co znamená pro personál nemocnic a pacienty?[iv] 

Těžko říct, která možnost je pro nás přijatelnější. A vyplývá z toho jediné: jejich „procitnutí“ a „upřímnému zájmu“ o naše platy/mzdy a pracovní a životní podmínky nelze ani trochu věřit.  A proto nemůžeme věřit ani tomu, že nás spasí jejich návštěva na odborovém jednání a to, že si poslechli potřebná svědectví o tom, jak hrůzná situace v nemocnicích je.

Víc než kdy jindy je teď důležité zachovat si ostražitost a střízlivý smysl pro realitu: Účast Babiše a Vojtěcha na odborovém setkání 4. května možná stačila na oprášení desetiprocentního slibu daného minulou vládou, ale na skutečná opatření pro alespoň zmírňování krize ve všech nemocnicích rozhodně ne. 

4.

Tento bod je nejdůležitější:

Desetiprocentní navýšení (navíc jako obvykle jen pro někoho)[v]  od ledna 2019 vůbec neřeší tisíce konkrétních věcí, které nás při naší práci trápí:

•          už teď jedeme na sto dvacet, sto třicet procent, a uvědomujeme si, že peníze nejsou všechno – prostě nám nepomůže, když si necháme za decimování svých životů platit víc: jde nám o pracovní podmínky;

•          chronickým a vynucovaným porušováním předpisů riskujeme oplétačky s paragrafy – ani toho nás deset (ani víc) procent navíc nezbaví: jde nám o pracovní podmínky;

•          leckde se nám hned neproplácí přesčasy nebo přestávky na jídlo, nefungují dlouhodobé plány, jsme terčem ústrků nadřízených, čelíme šikaně, na svých pracovištích taháme za kratší konec… to jsou naše pracovní podmínky.

To za nás žádné vyjednávání, navíc na celostátní úrovni, samozřejmě nevyřeší. A naopak, jedině náš tlak, zdola, na konkrétních odděleních, za lepší pracovní podmínky může přimět naše managementy, ať jsou státní, nebo ne, k patřičným mzdovým ústupkům. Ozývat se musíme na našich konkrétních pracovištích. Můžeme takto, skrze konkrétní boje zdola, dospět ke sjednocení platů a mezd? Je to mnohem realističtější šance než Babišovy „sliby“. A můžeme si tak krok za krokem zlepšit vlastní pracovní podmínky? Nepochybně.

Naší dlouholetou chybou (chybou sester, ošetřovatelek, sanitářů, dalšího personálu) bylo, že jsme se poslušně sebeobětovaly, že jsme poztrácely profesní hrdost, že jsme přehlížely vlastní potřeby a zájmy. Že jsme doufaly, že „teď už to zodpovědným osobám došlo!“, že „se nás konečně někdo zastane“, že „stačí držet palce našim zástupcům“. Chybou bylo, že jsme si namlouvaly, že se zlepšení situace obejde bez naší vlastní aktivity.

 

Dnes si už mnohé z nás po letech neúčelných jednání a všemožných komisí začínají uvědomovat, že to neplatí. Že se musíme ozvat zdola. Samy. Po „nadějném“ setkání Babiše a Vojtěcha s odbory se o toto poznání nesmíme nechat připravit. Naopak, je třeba udělat krok dál: najít vůli, nespokojenost změnit v odhodlání a sebeorganizaci, dát se na svém pracovišti dohromady a začít říkat „NE“ starým zvyklostem, na které doplácíme. Krok za krokem. Nečekat, že záchrana přijde shora a zvenku naší nemocnice.

Možná, že to je tak, že Babiš s Vojtěchem na odbory přišli prostě jen proto, že jako vláda v demisi musejí slibovat komukoli z „lidu“ cokoli: tuhle něco na jízdné, tamhle na sport, onde na regiony… Ale možná přišli proto, že tuší, že nemocnice ožívají, že máme na víc, než jen na to, nechat se obalamutit slibem dodržení už dřív slíbených deseti procent.

 

---