Situace v nemocnici je špatná a zhoršuje se s každým odchodem dalšího zaměstnance. Druhým číslem našeho oběžníku však nechceme říci pouze tohle.

Chceme též zdůraznit, že nesystémové záplatování provozu (tentokrát skrze neférové „výpomoci“ na interně) není řešením. Je prohlubováním krize. Právě obdobné flikování totiž dovedlo nemocnici tam, kde dnes je.

Skutečné řešení musí začít stabilizací personálu, aby byla šance získat nový. To znamená rychlým zvýšením nespravedlivě nízkých mezd.

Za to se však musíme zasadit. Pracujeme totiž v nemocnici, jejíž ředitel personálu vzkazuje, že má pracovat „za dobrý pocit“. Proto se dáváme dohromady. Říci „NE“ nespravedlivým výpomocím, které jsou jen pokusem, jak dál „přečkávat“ krizi na úkor personálu, je začátek. Říci „NE“ chtělo něco bystrosti, odvahy, sebeorganizace. Budeme to potřebovat i dál, první krok jsme již však udělali.

Iniciativa: Interna a výpomoci jsou ukázkou, jak vedení „řeší“ krizi – na úkor personálu a kvality péče
Krize na interně je dlouhodobá a pro poměry v kadaňské nemocnici ilustrativní. Někdejší kmenové sestry ji opustily především z finančních důvodů. Chyběly. Co udělalo vedení? Rozhodlo se personální krizi zazáplatovat: práci odešlých sester přidělilo těm, které zůstaly, a externistkám. Kam to vedlo?

Realitu interny osvětlí pár příkladů: Kmenové sestry měsíčně odslouží neúnosný počet služeb. Tempo a objem práce jim brání vybrat si třicetiminutovou přestávku a během služby se najíst. Základ kmenových sester zůstal nestabilní a nedostatečný. Tragické situaci měl ulevit příslib limitu 15 lůžek, který však nebývá dodržen, průměrně je na oddělení 23 až 25 pacientů. Některé noční přitom zajišťuje jedna sestra s ošetřovatelkou, ovšem včetně zajišťování příjmové ambulance, kde může podle potřeb lékaře trávit i více než třicet minut (zatímco na oddělení zůstává s pacienty pouze ošetřovatelka).

Co přitom znamená najmutí externistek? Samozřejmě, částečně pomoc. Jenže též práci navíc se zaškolováním sester, které přicházejí z jiných oddělení. A též odpovědnost, ne vždy dá provoz šanci externí kolegyni zaškolit adekvátně, tím větší to je poté tlak na kmenovou. Externistky pochopitelně nemohou být plnohodnotnou náhradou, ani pokud jde o pracovní náplň, ani o přidělování služeb. Jisté úkony samozřejmě zůstávají výlučně kmenovým. A externí sestry si potřebují vybrat služby, které se jim hodí do jejich rozvrhů – zatímco kmenové sestry musejí akceptovat ty zbývající. Externí sestry si přirozeně nevytvoří k oddělení vztah jako kmenové – bývají to kmenové, kdo na oddělení zůstává po placené pracovní době, aby dodělaly práci, která se nedala zvládnout.

Nyní se vedení snaží otevřené kolabování interny záplatovat přeplácením sester na výpomoci. Neprospívá to kvalitě péče: co na super-rychlé nasazení výpomocí říká adaptační proces? Je to výsměch interním kmenovým sestrám: zatímco „výpomocím“ dává vedení bonusy, kmenovým sestrám, které držely a drží provoz interny, za cenu vlastního přepracování, nad vodou, se dostává jen arogantního přehlížení. Je to bezostyšný pokus, jak sestry odlákat na záskoky z jiných oddělení – která sama trpí nedostatkem sester.

Akce „výpomoci“ je následkem dřívějšího záplatování, které selhalo. Které vedlo jen k postupnému zhoršování krize, k ještě většímu přetížení, k tomu, že je obtížnější poskytovat pacientům péči, jakou by personál chtěl. Zároveň je akce „výpomoci“ pokusem, jak nefunkční záplatu znovu zazáplatovat.

Některé sestry šly „vypomáhat“ kvůli penězům, některé snad pro iluzi, že tak nemocnici „zachraňují. Situace je však tak vážná, že potřebujeme bystřejší a zodpovědnější přístup. Potřebujeme si přiznat, že čím víc budeme vlastním sebeobětováním se a přepracováváním se umožňovat vedení nemocnice, aby krizi nezačalo okamžitě řešit, tím hůř na tom nemocnice bude. Jak ji začít řešit? Pokusem o personální stabilizaci skrze dostatečné mzdové přidání, které posléze umožní i nástup nového personálu.

Iniciativa Chceme změnu

(vyšlo ve druhém čísle novin kadaňské Iniciativy Chceme změnu)