Je výjimečná doba a jsme připravené dělat výjimečné věci, mnohé z nás je už dělají. Nechceme však být automatickou položkou na odpis. Ministr zdravotnictví to tak přitom vidí. Stát, který lhal o rouškách a respirátorech, teď dokumentem ministra zdravotnictví rozhodl, že ti zdravotníci, kteří budou vystaveni přímému kontaktu s osobou s COVID-19, aniž by měli osobní ochranné prostředky, si nezaslouží karanténu, ani volno, nezaslouží si šanci, aby se s rizikem jejich tělo popralo za snesitelných podmínek. Bude jim to dopřáno, pouze pokud svolí jejich zaměstnavatel a z práce je pustí.

Jsme ve výjimečné době – ale neměli bychom zapomínat na to, jak „výjimečně“ se k nám managementy a nadřízení chovali UŽ v době před koronavirem. Tehdy z nás, čistě kvůli výkonu nemocnic a bodům pro pojišťovny, vymačkávali za personálního nedostatku maximum. Bezohledně. Tak jsou zvyklí s námi zacházet.

Teď tedy budou rozhodovat dokonce o tom, dokdy nás nechají v práci, zatímco stres, další riziko vystavení nakaženým pacientům, námaha budou našemu tělu zhoršovat šance se bránit případné nákaze z rizikového kontaktu.

Hodně teď zaznívá, že „jsme všichni na jedné lodi“. Je stále jasnější, že to je nutné chápat tak, že ti u kormidla rozhodují o tom, co všechno mají snést ti v podpalubí. Popravdě – tak to bylo i před koronavirem. Rozdíl je, že dnes ještě víc narůstá rozdíl mezi tím, jaké vyhlídky mají ti u kormidla – a jaká rizika a následky mají ti v podpalubí. Neboli v první linii, jak se teď říká.