Vážíme si toho, že se lidi snaží pomoct.

Nevážíme si politiků a managementů, protože naši práci opravdu adekvátně a dlouhodobě neoceňují. A jak si vážit nadřízených, kteří nás odrazují od žádostí o uznání prodělaného covidu jako nemoci z povolání, nebo nás rovnou zastrašují?

Štvou nás zdravotníci, kteří si neváží sami sebe dost na to, aby zvedli hlavu, postavili se sami za sebe a vymohli si lepší podmínky. Až místo toho končí jako ti, na které se vyhlašují dobročinné sbírky.

Proto existuje Iniciativa sester!

Tohle není žádné formální prohlášení, nic takového k té kampani ani není potřeba. Je to prostě jen pár slov, která o kampani zazněla v debatě uvnitř Inciativy.

A zazněla i tahle:

::: Je to hrozně milé, ale nechci, aby na mě lidi pořádali sbírky. Chci, aby platili ti, co platit mají – ne aby si kvůli mně odříkali poslední stovku důchodci.

::: Přijde mně líto těch peněz, mohly by pomoci lidem, kteří jsou opravdu na dně. My si můžeme pomoc sami, když se dáme dohromady.

::: Nevznikne za chvíli nadace na podporu zdravotníků? Místo toho, abychom se zvedli a společně si hrdě vydobyli postavení ve společnosti, staneme se ještě většími chudinkami. Skončíme jako oběti odkázané na veřejné sbírky.

::: Z takovéhoto rozdělování peněz v nemocnici se vždycky stane ksichtovné. Víme, kdo a za co bude odměňovaný.

::: A že bude o rozdělování spolurozhodovat Česká asociace sester (ČAS), je varovné samo o sobě. A je to výsměch. ČAS lepšímu finančnímu ocenění zdravotníků nikdy nijak nepřispěl – a teď bude vybírat, koho odmění z darů lidí.