Teď postupně zjišťujeme, že najednou je důvod o všech těch nešvarech mluvit. To proto, že jak se dáváme dohromady, roste šance, že jen u mluvení nezůstane. To proto, že máme velký důvod o nich mluvit: potřebujeme vědět, jak vypadá provoz a personální obsazenost a záplatování na tomhle oddělení a na onom, protože to je „hřiště“, na kterém budeme hrát o lepší peníze, lepší pracovní podmínky a větší sebevědomí.
Něco se opravdu mění. Po dlouhých letech odevzdanosti to nejde sprintem. Postupujeme krok za krokem. Jak jinak! Začínáme se učit dívat se na chod nemocnice sebevědoměji, ze svého úhlu pohledu, z hlediska svých zájmů a potřeb (a potřeb pacientů!) a bystřeji.
Najednou máme odpovědi na pochyby i na iluze, které nemocnici svíraly dlouhou dobu a jejichž obětí jsou některé z nás ještě i dnes. Například iluze o tom, že „protože máme nemocnici rády, musíme ji sebeobětováním se držet nad vodou, dokud to půjde“. To je dobře míněná, ale naivní a masochistická iluze: záplatovat systémové chyby vlastním přepracováváním se vede jen k vyhoření a postupnému zhoršování kvality péče, bezpečnosti, pracovních podmínek. A k dalším záplatováním.
Mluvíme proto, abychom přišli na to, co dělat, jak se přímo v nemocnici začít ozývat, jak se přihlásit o slovo. Jak provozovateli nemocnice otevřít oči a spolu s managementem ho přimět, aby začali účinně řešit příčinu krize, nespravedlivě nízké mzdy.
Cesta vede k tomu, postavit se v provozu proti záplatování všeho druhu, protože právě to umožňuje neřešení krize. A první „NE“, „NE“ výpomocím je
dobrý start.
| Slova, která již musí být slyšet nahlas Tato slova jsou důležitá: postrádáme sestry – přeplácení – záplatování – suplování – na úkor vlastní práce – nezaplacená práce – přehlížení – podhodnocení – odchod kvůli lepším finančním podmínkám – ale též péče, k níž patří slovo „plnohodnotná“ pouze v uvozovkách. Jsou to slova, která nečteme jen v kolektivních prohlášeních z pracovišť nemocnice. Jsou slyšet na schůzích. To proto, že podobných nešvarů je nemocnice plná. A začít o oněch nešvarech mluvit nahlas je důležité. Protože to už není jen poraženecké, odevzdané brblání na chodbě nemocnice, za kterým se skrývá pocit „stejně s tím nic neuděláme“. Otevřené (i když zatím jen dovnitř nemocnice) pojmenování reality provozu, jak na nás dopadá v terénu, je první krok. První krok k tomu, abychom se neúnosným podmínkám zdola postavili. V zájmu pacientů, jejich rodin, ale též v zájmu nás samotných, zaměstnankyň a zaměstnanců, a našich rodin. |
Ano, v názvu prvního čísla občasníku (a na prvních schůzkách) zněla otázka „Chcete změnu?“. Nejen na následných schůzkách, debatách, plánováních a nejen v prohlášeních v tomto čísle padla odpověď: „Ano, chceme změnu. Ale nejen to. Organizujeme se, abychom se jí opravdu domohli. Protože nikdo shora, nikdo zvenku nemocnice nás nezachrání. To můžeme, musíme jen my sami.“
Tak proto jsme název naší iniciativy i novin změnili. Teď pravdivější takhle. :)
A samozřejmě jsme otevření dalším kolegyním a kolegům, kteří už nechtějí jen tak sklánět hlavu a dopovat se iluzí, že se to jednou zlepší bez naší vlastní aktivity.
(vyšlo ve druhém čísle novin kadaňské Iniciativy Chceme změnu)