Karlovarská krajská nemocnice se rozpovídává. Sami za sebe mluví lidé, kteří ji drží nad vodou. A říkají docela jiné věci než vedení nemocnice a kraje.

**********

Dobrý den všem, dovolte nám reagovat na personální situaci v KKN. Za službu na interně nabízejí sestřičkám z jiných oddělení 1 000 korun za šichtu. Naší sestřičce, která je na ranní (něco jako staniční, kterou nám zrušili), nabízeli 500 korun za ranní na interně a po nás by se nejspíš v této situaci chtělo, ať to u nás dáváme ve dvou celý den. Což vzhledem k tomu, že varská urologie jede dlouhodobě na 135 procent a ambulance na 160 procent (a není výjimkou, že tam lítá jedna sestra), je zcela nemožné.

Máme kolem osmi deseti operantů, osmi deseti  propuštění a osmi deseti příjmů denně, na JIP nám většinou neberou pacienty, maximálně jednoho, protože jsou ve stejné situaci a jedou na omezená lůžka kvůli nedostatku sester – a my se tím pádem staráme o monitorované lidi po velkých operacích plus o ty po „menších“ operacích (kdy, jak všichni víme, se to může vždycky zvrtnout a vzhledem k průměrnému věku našich pacientů se to často stává), plus o ležící pacienty, kterých stále přibývá.

Sestra, uklízečka a sanitář v jednom

O pauzách na oběd si necháváme zdát, v podstatě nikdo ze směnných sester na obědy nechodí, aby tam nenechaly kolegyni samotnou, jíme v poklusu, a to doslova, lítáme od zvonku ke zvonku, neustále řešíme místa, stěhujeme pacienty, dáváme přistýlky a i ti největší držáci mají jazyk na vestě a přemýšlí o odchodu.

Odnášíme to zdravím, přecházení nemocí: bolavá kolena i záda, to je realita této práce. Když člověk vidí brečet po šichtě holky, které jsou tam léta a o kterých víte, jak jsou silné, je vám z toho, jak se to tady vede, zle.

Nemáme žádné ošetřovatelky, sanitářky o víkendech musejí uklízet a nemají čas být k ruce sestrám. Vytřít celé oddělení, všechny pokoje, uklidit koupelny, ambulance, operační sál... pak odbíhat od hadru a rozdávat jídlo, to vše musí stihnout jeden člověk. Co všechno musíme zastat v noci, vám ani neříkám, znáte to všichni (sestra, uklízečka a sanitář v jednom). Kluci, kteří slouží v noci sami na celý barák, mají práce dost a dost, tak je člověk zdaleka nevolá ke všemu.

Jednou nohou v kriminále: velký průšvih je jen otázkou času

Neslyšíme slovo uznání, jen výhrůžky, zákazy a příkazy. Někteří lékaři honí sestry jako nadmuté kozy a ve výsledku vyhrožují soudem. Že jsme jednou nohou v kriminále, není už jen vtipná hláška, ale holý každodenní fakt.

Čekáme, kdy se stane velký průser – a každá se v duchu modlíme, ať se nestane nám. Ale on se stane, jinak to totiž není možné, musely bychom být stroje.

Divíme se, že všechny ještě dokážeme fungovat doma jako manželky a především mámy, i když si neděláme iluze, že to není s vypětím všech sil. Tenhle stav trvá čtyři roky, ale připadáme si, jako by to bylo deset let života.

Nastoupit k nám nikdo nechce, a když už nastoupí, vydrží pár týdnů nebo měsíců a prchá. Máme jednu sestřičku, která k nám přešla právě z varské interny asi před rokem. Její věta „Kdybych věděla, jak je to tady hrozný, tak bych z interny neodešla“ mi zní v uších často.

Všechny se tu držíme kvůli kolektivu, vždyť s některými trvá kamarádství přes dvacet let, ale je jen otázkou času, kdy jedna z nás řekne, holky jdeme jinam – a věřte, že se o tom po nocích bavíme čím dál častěji. To jen, abyste viděli, jaká je realita poté, co se zrušily všechny urologie (Aš, Mariánky, Žatec apod.) široko daleko. Proč si na jiných odděleních vybojovali fůru pomocného personálu (každá ruka navíc ve službě je skvělá věc), proč si dokázali prosadit druhou ranní sestru, uklízečku na víkendy...

Proč to u nás nejde? Pokud čekají, jak dlouho to vydržíme, můžeme s čistým svědomím za všechny říct, že už jedeme na rezervu. A to hodně dlouho.

Kolektiv sester urologického oddělení: Veronika Mišková, Jindra Vondráková, Hana Gongorová, Štěpánka Andrlová, Hana Kosmáková, Marie Suková, Miroslav Berka a Kateřina Fuchsová