(článek z prvního čísla zpravodaje Iniciativa)

… z debaty na Facebooku Iniciativy sester:

„Když jste sestra a rehabilitujete, tak už děláte práci za dva. Uvědomujete si to? A jestli na svém oddělení ještě sama provádíte hygieny a rozdáváte jídla, děláte už práci za tři. A to je přesně to, o čem tady mluvím. On za mě někdo rozdá lékárnu? Podá ordinovanou medikaci? Zapíše do dokumentace všechny potřebné nesmysly, které jsou dneska asi nad pacientem? Udělá to někdo na vašem oddělení za vás? U nás teda ne… sestra vlastně může dělat všechno. Rehabilitovat, slejvat čůrání, utírat zadky, mýt lidi na lůžku, rozdávat jídla, rozdávat čaje. No a pak ještě teda dělat svoji práci. A to nemluvím o tom, že podávání léčiv a infúzí napichování kanyl taky nemám v náplni práce jako střední zdravotní pracovník. Nebo vy ano? Podepsali jsme dodatečné doplnění kompetencí. To jenom maličký dodatek, že teda v Česku makáme maličkato i za doktory. To se v Německu prostě nemůže stát. A jestli mi někdo bude říkat, proč tam nejdu, když se mi tu nelíbí, tak mu odpovím, že mu do toho je hovno a že se mi tu líbí a chci, aby to tu bylo taky takový. Že za to bojuju.“

… ze schůzek Iniciativy:

„Udělaly jsme chybu. A nejen my, ale sestřičky v celé republice. To když ukázaly, že jsou šikovné, když ukázaly, že dokážou. Protože dokázaly, že jedna může makat za dvě, že pak dokonce může makat i za tři. Ano, ukázaly, že jsme šikovné, ale vedlo to jen k jednomu: nás to vyždímalo a oni si na to zvykli.“

 „My jsme to vždycky nějak vyřešily. I za cenu, že jsme tady zůstaly po naší ranní, po noční. Člověk to pořád takhle nějak pytlíkoval – a oni viděli, že to dáme, že to jde. Nás to ruinovalo, ale jim to vyhovovalo.“

 „My jsme to pořád tak nějak, na vlastní úkor, silou vůle dávaly. A ono to běželo dál a nikdo nic neřešil.“