Rozpory nás však čekaly i mimo tu „naši“ nemocnici:
::: covid-krize připomněla rozdíly mezi nemocnicemi: ty bohaté se mnohem dříve vypracovaly do stavu velkorysé připravenosti – ty „zapomenuté“ trpěly nedostatkem pomůcek déle;
Onu dobu z počátku koronavirových manévrů, plnou hrůzných varovných zpráv o situaci v Itálii a jinde, absenci pomůcek a standardů a mnohde též lži, strkání hlav do písku a nechávání na zdravotnících v terénu, ať se s tím vším, co covid krize přináší, nějak poperou sami… to dnes již vidíme skoro jako „historii“.
Přesto si to i dnes zaslouží poznámku:
Protože na to, jak managementy i politici v covid krizi chovali, bychom neměli zapomenout.
A též proto, že nám to připomíná, jak obdobně pokrytecky a cynicky se politici i managementy chovají k zaměstnancům nemocnic obecně. I při chronické personální krizi jsou pořád zavření ve svých kancelářích a jednáních, věnují se svým ekonomickým číslům a projevům k veřejnosti, ale POPRAT SE S PROVOZEM – TO NECHÁVAJÍ CYNICKY NA NÁS. Cynicky a pokrytecky, PROTOŽE ONI U PACIENTA NIKDY NEBUDOU. A vypočítavě sázejí na to, že za personální krizi, kterou jsme nezavinili, BUDEME DÁL PLATIT MY.
----------
Shrnutí jedné úspěšné zkušenosti, jak si vybojovat lepší peníze, podmínky i větší sebevědomí v nemocnici, najdete tady: