(článek ze třetího čísla zpravodaje Iniciativa)

Na chebském mítinku svolaném Iniciativou sester se 15. března hodně mluvilo o rušení lůžek, odkládání operací, propouštění nedoléčených pacientů. Právem. Nemocnice kolabuje a musíme o tom mluvit. Především proto, aby lidé věděli, že jim nemůžeme pomáhat, jak bychom chtěly. Jsme zdravotnice a mrzí nás to.

Jenže jsme též lidé, lidé s vlastními potřebami. Neměli bychom na to, bez ohledu na to, jakým posláním pro nás péče je, zapomínat. Dokladů o krizi zdravotní péče v KKN je dost. Máme však též dlouhý seznam toho, jak přepracovanost ničí naše vlastní životy.

Na onen seznam patří stresy a zdravotní problémy. Patří na něj ztráta času na koníčky a zájmy. Patří na něj výčitky, že se nestíháme věnovat svým dětem. Patří na něj pocity selhání kvůli partnerským problémům, jimiž nám přepracování rozvrací vztahy. Patří na něj nakonec i pocit vyhoření a stud za horšící se vztahy s pacienty. Mnohdy i stud z toho, jak dlouho jsme ponižování a tlak jen tak snášely.

Pracovní podmínky v nemocnici se nám provrtávají do tisíce a jednoho aspektu našich životů.  Mluvme o nich, přemýšlejme o nich. Nejen proto, že až nám zase bude vedení a politici mávat před očima svými čísly a audity, tohle bude náš seznam a naše inventura.

Každá z nás přijde na sto věcí, jimiž jí nemocnice rozvrací přepracovaností život. Musíme o nich mluvit, protože jsou naší kolektivní zkušeností. Postavit se krizi musíme kolektivně. Samy za sebe. Přímo. A nespoléhat při tom na nikoho jiného.