(... ze schůzů, z e-mailu, z Facebooku; vyšlo ve třetím čísle zpravodaje Iniciativa)
Pro manažerku jsme jen zvířata
Nejvíce lidí odešlo z karlovarské nemocnice za současného vedení. Důvody? Kromě peněz se skloňuje jméno hlavní sestry Píchové. Aby ne! Je to manažerka, pro kterou není problém pojmenovávat své podřízené jmény zvířat z pastvin, která se nerozpakuje posílat sestry do supermarketu za kasu („Když se jim tu nelíbí, ať táhnou…“). Je to člověk, který řekne sestře po třiceti letech praxe, že je stará a že má odejít jinam. Skutečná diktátorka, která nabádá vrchní sestry k udržování permanentního strachu na odděleních a pro niž samotnou jsou výhružky denním chlebem. Postrádá jakékoliv zásady slušného chování. Lže podřízeným do očí, je schopna snížit se ke špehování, vyhrožuje. Jde politikům na ruku, má pro své komandování a šikanu zelenou.
My a lékaři: obavy nemají mít proto, že se organizujeme, ale proto, že je nás málo
Reakce lékařů na naše organizování se v nemocnici za lepší platy a podmínky jsou smíšené. Někteří nás plně podporují, karlovarský LOK napsal dokonce prohlášení. Jiní se cítí dotčeni, jako by je naše Iniciativa sester ohrožovala. Ohrožení se však mají cítit personální krizí, ne naším organizováním se. Protože bez sester začnou mizet i lékařská místa.
(k tématu se ve zpravodaji Iniciativa vrátíme)
Hlavní sestra na náboru na zdrávce: Mission Impossible
Ne, tohle opravdu nebylo nic důstojného. Na náborové akci na karlovarské zdrávce hlavní sestře Gabriele Píchové lákání studentek na prázdná slova a vymyšlené cifry ohledně mezd nevyšlo. Protože o poměrech v karlovarské nemocnici vědí, i skrze vlastní zkušenosti, nenechaly se studentky nachytat. Všímaly si rozporů v náborové propagandě, upozorňovaly na nesrovnalosti ohledně mezd, měly konkrétní dotazy.
A odpovědi manažerky Píchové? „To víte odkud?“ „Která sestra vám to namluvila?“ „To vám sdělím e-mailem…“ Finále a odchod ze třídy se obešly bez aplausu, ale ne bez trapnosti. Ne, tohle nebyla přesvědčivá mise. Jak by mohla být? Jak někoho zvát pracovat do nemocnice s tak nízkými mzdami, špatnými pracovními podmínkami a tak nespokojeným personálem?
Pohled sanitáře: náročná práce za almužnu
Jsem sanitář. Je to náročná práce, těm, co to znají, nemusím vysvětlovat. Není o ni zájem, protože zkuste uživit rodinu s platem okolo 11 tisíc korun čistého. Kdybych měl doma manželku a dvě děti, neuživím je. Manželku ani děti doma nemám, i přesto mám hodně co dělat, abych s výplatou vyžil. Většina nových sanitářů vydrží pár měsíců a odchází za lepším výdělkem. Někdy vydrží jen do první výplaty a už je tady nikdo nevidí.
O víkendech slouží jeden sanitář na celý barák – a to potom nevíme kam dřív. Všude něco potřebují a jeden člověk to nemůže stihnout. Pak dochází k hádkám a nedorozuměním. Pojďte si to na chvíli vyměnit, řediteli, a pak si můžeme popovídat.
Doktore, tu kanylu si píchni sám
Já už ho na to připravuju. Bez nervů, bez stresů, ale připravuju. Zrovna dneska mu říkám: „Doktore, píchni si tu kanylu. Protože se ti to bude hodit. Protože na to už brzy dojde. A nebude to dlouho trvat… Ještě chvíli a nezůstane tady žádná sestřička.“ Takové vtipkování v nemocnici zdomácnělo. Jenže každý už chápe, že to je spíš hodně výstižný popis reality.