(článek ze čtvrtého čísla zpravodaje Iniciativa)
Vedení svůj plán má. Management bude dál flikovat provoz, jak se dá, rušit lůžka tady a přesouvat sestry tam, látat personální díry lépe placenými sestrami odjinud a nás dusit dalšími přesčasy. Bude se nás snažit rozdělit – někomu přidá, někomu ne. Není to bůhvíjaký krizový plán, ale doteď vedení nemocnice stačil k tomu, aby z nás dokázalo vymáčknout poslední zbytky sil a připravit nás o poslední volný čas. Aby udrželo provoz na náš úkor. Svým pomalým tempem jede i kraj, od zasedání k jednání a zpátky, od ředitele Märze k vládě.
Na nic z toho nemůžeme sázet. Nemůžeme čekat na další zasedání krajského zastupitelstva, zjistit, že naše požadavky nebyly splněny, a pak zase čekat na další zasedání. Nemůžeme jen reagovat na to, co udělá nebo neudělá druhá strana… a vlastní kroky odkládat a vyčkávat.
Proto potřebujeme vlastní plán, vlastní scénář, co dělat, co organizovat. Potřebujeme dát dohromady soupis akcí, kroků, které budou naše úsilí o zlepšení finančních i pracovních podmínek posouvat dál. Akcí, díky nimž budeme sílit, díky nimž budeme ztrácet ostych z toho, že jsme se ozvali, a zvyšovat si sebevědomí v moc, kterou můžeme mít a po které jsme už začali natahovat ruce.
Je to na každé a každém z nás
Takový plán může vzniknout jen z návrhů, nápadů a zapojení se nás všech – zdola. Nemohou ho vymyslet ani pouze aktivní zdravotnice, které už fungují v Iniciativě sester, i když nápady máme, v Chebu chystáme debatu c veřejností, v Karlových Varech shromáždění při zasedání zastupitelstva. Potřeba jsou názory vás všech. Samozřejmě, pro každou a každého z nás to je něco nového. Jsme jen „obyčejné“ zdravotnice a zdravotníci. Teď máme mluvit do toho, jak vést boj? Teď máme vymýšlet shromáždění nebo snad rovnou demonstrace, plánovat, co zdůraznit v letáku? Přemýšlet, co dělat?
Ano, je to tak. Pokud už jsme se zbavili iluzí, že „to za nás vybojuje někdo jiný“, pak to musíme dělat právě my: Protože to my známe nemocnici, její denní chod, a jen my tedy můžeme vymyslet i to, jak se v ní dá bojovat a vyjadřovat nesouhlas, i když nám zákon prakticky znemožňuje stávkovat. Protože to my víme, ke kterým skupinám zaměstnanců je v nemocnici skrze náš zpravodaj potřeba mluvit, protože váhají. Protože to my se bavíme s pacienty a víme, co je potřeba říkat veřejnosti.
Návrhy a nápady by měly brát v potaz pár věcí. Zaprvé, rozšiřujeme se a sílíme, organizujeme se a měníme „pouhou“ nespokojenost v úsilí věci změnit. Jenže hnutí pořád ještě budujeme. Musíme se držet reality, být střízliví a plánovat jen to, na co máme opravdu sílu. Zadruhé, naše akce musí vedení a politici cítit, musí je tlačit jako kámen v botě, musí být znát. Musí je „bolet“. „Nesmíme se s nimi mazlit a nechat jim klidné spaní,“ jak řekla jedna z nás. A zatřetí, naše kroky musejí být ohleduplné k pacientům.
Nemusí to být nic velkého. Ozvaly se nám kolegyně s návrhem udělat leták, který by si lidé, kteří nás podporují, lepili na okénka aut. Bezva! Nemusí to být hotový nápad, stačí námět, podnět, v kolektivní diskuzi se z něj třeba vypracuje něco víc. A nemusí to být hned návrh akce, stačí názor: Je například účinnější rozdávat letáky pacientům, řekněme dvakrát do týdne, ve skupince zdravotníků v areálu nemocnice? Nebo je lepší oslovovat veřejnost jinde, například před supermarketem? Je dobrý nápad snažit se oslovovat i zaměstnance okolních nemocnic – a s čím? Jaké by mělo být ústřední heslo našeho boje?
Vždycky jsme za sebe nechávali mluvit jiné: odborníky, experty, nadřízené, odbory… Doufali jsme, že si všimnou média, že se politici chytí za nos. Dopadlo to současným stavem. Tak dlouho jsme čekali, co s tím udělají jiní, až jsme se dočkali současného masakru, který nás vysává a pacientům zhoršuje péči. Tak dlouho jsme nevěřili sami sobě, až teď nevěříme, v jakých nelidských podmínkách jsme skončili.
Nečekejme, blíží se prázdniny
Čekat, co vymyslí a podniknou jiní, znamená opakovat chybu a prodlužovat katastrofu. Vyhneme se tomu jedině tak, že se všichni zapojíme do boje. I když je to pro nás mnohdy poprvé v životě.
Takže: Co dělat, na co se zaměřit, jak zvýšit počty a sílu, jak své zájmy prosazovat na pracovišti, i když nemůžeme stávkovat? Dejte vědět sami za sebe, nebo, a to je ještě lepší, to proberte se svými nejbližšími kolegy a ozvěte se jako kolektiv. Pozveme vás poté na schůzi, kde budeme náměty promýšlet. Vždycky něco vymyslíme.
Jen mějme na paměti, že času není nazbyt. Uvažujme prakticky: za tři měsíce jsou prázdniny a většina z nás pak bude myslet spíše na dovolené a rodiny. Prázdniny boji nesvědčí, to je zkušenost i odjinud. Máme tedy tři měsíce. Musíme je naplnit vlastní aktivitou, jde totiž o naše zájmy, o naše potřeby, o naši důstojnost, o náš život.