Koncem února jsme si říkaly, že čas petic a stížností skončil. Po dubnové úspěšné demonstraci před zastupitelstvem je jasné, že „jen“ psát dál svoje noviny a v červnu zase přijít před zastupitelstvo nestačí. Bojovat je třeba v obou nemocnicích, na každém odělení, říká osmé číslo zpravodaje Iniciativa.

V KKN jsme přestaly být němé a poslušné před třemi měsíci. Je načase udělat inventuru a shrnout si, jestli a jak se nám dosavadní boj Iniciativy v chebské a karlovarské nemocnici vyplatil. A je načase se podívat na to, co dál.

Co jsme si bojem vynutily:

V únoru jsme si od kraje vymohly 10 milionů korun na mzdy a poté jsme se postaraly o jejich rozdělení do mzdových základů jak pro střední, tak pro nižší zdravotní personál už od březnových výplat.

Zatlačily jsme na desetiprocentní růst mezd podle plánu vlády, i když nám ho kraj přiznal až od března.

V dubnu jsme si vymohly dalších 10 milionů korun na mzdy – rozdělí se opět mezi všechny zdravotníky a opět do mzdových základů. Od dubnových výplat.

Tyhle výdobytky je možné shrnout v číslech – a každý je při výplatě zaznamenal. Dosáhly jsme ale i dalších, ještě důležitějších věcí. Dokázaly jsme spojit zaměstnance po jednotlivých odděleních a navíc zaměstnance chebské a karlovarské nemocnice, dokázaly jsme si, že spolu máme stejné zájmy. Dokázaly jsme, že se dokážeme organizovat bez odborů, nezávisle, zdola.

Dokázaly jsme, že se dokážeme shodnout na požadavcích, že dokážeme být dost bystré na to, abychom se nenechaly chytit do pastí, které na nás líčili a líčí krajští politici (a že jich bylo a je). Dokázaly jsme poslat vzkaz vrchním sestrám v karlovarské nemocnici. Dokázaly jsme, že si můžeme nejen jednou dupnout – že dokážeme s rozmyslem plánovat a organizovat boj.

Co jsme pro to musely udělat:

Ani finanční, ani jiné výdobytky, ani zkušenosti nebyly zadarmo. Musely jsme zvednout hlavu a psát petice. Musely jsme se sejít na dvou velkých shromážděních v Chebu i Varech a spoustě menších schůzí. Musely jsme vydat sedm čísel našeho zpravodaje. Musely jsme dvakrát navštívit jednání zastupitelstva, podruhé v dubnu hromadně a s kupou transparentů a vlastních projevů na jejich schůzi z tribuny. Musely jsme přijmout velkou zodpovědnost, najít sebevědomí, odvahu a proměnit obecné naštvání a hořekování v obou nemocnicích v odhodlání, vůli bojovat.

Koncem února jsme si říkaly, že čas petic a stížností skončil. Po dubnové úspěšné demonstraci před zastupitelstvem je jasné, že „jen“ psát dál svoje noviny a v červnu zase přijít před zastupitelstvo nestačí.

Než si řekneme, co dál, připomeneme si ještě cíle, které jsou před námi.

Co chceme dál:

Chceme další finance na mzdy v KKN, najednou, tak, aby kompletně naplnily naše požadavky dané tabulkou. (Najdete ji na druhé straně a shrnuje, kolik dostaly jednotlivé kategorie v KKN poprvé, podruhé a kolik zbývá do splnění požadavků Iniciativy.)

Toto přidání nepovažujeme za řešení, které by do KKN přilákalo nové sestry. Je krokem, který pouze může zastavit odchod těch současných. Skutečné řešení může přijít pouze s další úpravou mezd při zohlednění odsloužených let, jako k nim přihlížejí státní platové tabulky. Jen brzká vyhlídka na takto upravené mzdy může do kolabující KKN přitáhnout nové posily včas, než se kvůli nedostatku personálu sama rozloží zevnitř. To je logické.

Co pro to musíme udělat:

Doteď jsme dokázaly spoustu věcí. Předně jsme podaly důkaz o tom, že boj nese úspěchy, že má smysl. Že Iniciativa nežene lidi do nepromyšlených, marných truc akcí. Teď je v tom třeba pokračovat. Slyšely jsme přísliby, že naše požadavky mohou být splněny. Jako naše předchozí požadavky však budou splněny jen tehdy, když si to vynutíme bojem. Proto je v boji potřeba pokračovat – ale silněji, protože budou prázdniny, dovolené, z nemocnic budou odcházet další lidé. Čas se krátí.

Místo „pouhých“ shromáždění před zastupitelstvem jednou za dva měsíce je potřeba začít bojovat přímo v našich nemocnicích. Čtyři zásady, podle kterých si vybíráme, jak bojovat konkrétně, jsou známé: 1) musíme respektovat, jakou moc Iniciativa má, 2) metody boje, které zvolíme, musí náš protivník cítit, nemohou být symbolické, 3) metody boje musejí být co nejohleduplnější k pacientům 4) musejí co nejméně vyčerpávat nás samotné.

V obou nemocnicích se po odděleních již diskutuje, co můžeme kde dělat konkrétně. Zapojte se do toho. Na paměti přitom mějte následující argumenty:

1) To, že jsme doteď obětovaly péči o pacienty vlastní zdraví a rodiny, pacientům nepomohlo. Vedení a kraji to jen umožnilo situaci dál neřešit – a zvětšilo to tak krizi.

2) Podobnou chybu už nedělejme. Naše další sebeobětování jen povede k dalšímu kolabování KKN. Nejde to prodlužovat donekonečna, i nejobětavější z nás prostě mají své fyzické a psychické limity. Vedení a kraj to nechápe – ale my bychom za nás samotné a za naše pacienty odpovědnost mít měly.

Budou-li dál pracovní podmínky a mzdy v KKN tak tragické, budou odcházet další a další zdravotníci. Bez našeho boje tragické budou a z KKN budou mizet další a další vyčerpaní zdravotníci, kteří se chtěli sebeobětovat a vydržet – ale zjistili, že to zkrátka nejde. Mějme tu odpovědnost a nenechejme vedení ani kraj řešení oddalovat. Pomozme oněm jednadvaceti zastupitelům, kteří se minule zdrželi, i jejich kolegům rozhodnout se správně.

Bojujme. Konkrétně. Na každém oddělení. Donuťme je k řešení mzdových i pracovních podmínek v KKN.

Zapojte se do řešení, jak je možné na tom kterém oddělení bojovat. Buďte otevřené a otevření návrhům kolegyň z Iniciativy. Mějte vlastní nápady – žádný není dokonalý, ale skoro každý se dá promyslet z jiné strany, přepracovat a něco z něj může být. 

Mezi zaměstnanci KKN není nikdo, kdo by si myslel, že nám vedení či kraj něco daruje jen tak. Mnozí z nás viděli přístup krajských politiků na vlastní oči. Všichni také víme, že boj se nám vyplatil. Obou těchto zkušeností se držme: a po ozývání se na zastupitelstvu a v novinách bojujme přímo v nemocnicích.