Tři prostávkované dny, masivní podpora veřejnosti a pacientů, očerňování ze strany vlády a médií. A zastavení stávky ze strany odborů, které protestující zdravotnice vyzvaly k „trpělivosti“ a „důvěře“ ve vyjednávání. Vláda na to reaguje návrhem, který by znamenal, že by sestry byly povinny kočovat po zdravotních pracovištích v dosahu 40 kilometrů a že by jim pracovní den mohl být roztrhán do čtyřhodinových směn. Jen některé sestry by se dočkaly nevýznamného přidání.
 
Proč se stávkovalo: Ke stávce vedla situace, která se podobá realitě v nemocnicích v České republice (ale i v mnoha ostatních zemích): malé mzdy, nedostatek personálu, přepracovanost, vyčerpanost, nemožnost pečovat o pacienty, jak by si zasloužili. A irský stát (stejně jako český) na krizi reaguje „hašením“ jen největších požárů („nemůžeme pomáhat všude, jen tam, kde je nedostatek personálu nejhorší“).
 
O co šlo: Cílem bylo dosáhnout dvanáctiprocentního zvednutí mezd, aby se mzdy sester a porodních asistentek vyrovnaly mzdám fyzioterapeutů, logopedů a dalších zdravotních pracovníků. A aby vyšší mzdy zastavily odliv sester z Irska do jiných zemí.
 
Jaký byl plán: Odbory měly v úmyslu stávkovat 30. ledna, 5. a 7. února – a poté bez přerušení 12., 13. a 14. února.
 
Co z odborového plánu zbylo: K prvním třem odděleným stávkám došlo (blíže jsme již o stávkách psali tady a tady), 9. února se v Dublinu konala i demonstrace, na kterou přišlo zhruba 45 tisíc lidí. Nepřerušovaná třídenní stávka, která měla být pro vládu nejtěžší, se již však neodehrála. Odbory ji odvolaly, zřejmě navzdory nesouhlasu zdola, ze strany stávkujících i svých vlastních odborových aktivistek.
 
Čeho se dosáhlo: Zatím ničeho. Odbory stávku odvolaly 11. února, pouze na základě dokumentu vydaného pracovním soudem, který byl pouhým „doporučením“ na vyřešení sporu mezi odbory a vládou. Vláda však krok odborů správně pochopila jako projev slabosti. Přišla s návrhem, který by kromě jistého většího přidání sestry nutil akceptovat na několik týdnů, ale i v rámci jediné služby, střídat nemocnice v rozsahu 40 kilometrů bez kompenzace, a měnil rozpisy služeb a pracovní dobu v neprospěch sester.
 
Co o boji můžeme soudit odsud, z České republiky? O stávku jsme se zajímali především proto, abychom věděli, jak použitelná je ve zdravotnictví stávka. Jak může bolet managementy a stát = jakou zbraní může být pro nás. V Česku máme jako Iniciativa sester zkušenost, limitovanou, ale intenzivní a přesvědčivou, s bojem skrze dodržování kompetencí, předpisů, náplní práce. Zajímalo nás však, zda v nemocnicích může být účinná i stávka.
 
Po irském pokusu je těžké odpovědět. Tamní odbory boj totiž odpískaly ještě předtím, než měl gradovat a zaměstnavatele skutečně bolet. Tři oddělené stávkové dny podle médií odložily „tisíce plánovaných operací a vyšetření“, podle jiných zpráv však odborové stávkové výbory s managementy spolupracovaly na omezení dopadů stávky. Provoz měly opravdu výrazně zasáhnout až tři dny nepřetržité stávky – před nimi však odbory couvly a odvolaly je. Bylo to proto, že chtěly odbory vládě jen pohrozit jednodenními stávkami, ale neublížit jí třídenním nepřetržitým zastavením práce? Bylo to proto, že odhodlání v nemocnicích klesalo? Bylo to proto, že hrozilo, že vláda zaměstnancům kvůli stávce odejme i přidání, které jim v kolektivní dohodě přiznala? Že je navíc za stávku po podpisu kolektivní dohody postihne sankcemi? Zdálky, z České republiky, těžko soudit.
 
Pokud tedy jde o metody, jak na stát a managementy tlačit, jak se domáhat svých zájmů, jisté zůstává, že rozhodně nefunkční jsou stávkové pohotovosti (jako byla ta, kterou vyhlásily české odbory v srpnu 2018), jichž si nikdo ani nemá důvod všimnout. Podávání kolektivních výpovědí je extrémně riskantní, jak ukázal případ slovenských sester. Říci „NE“ porušování předpisů, práci nad rámec pracovní náplně a kompetencí, je vyzkoušené, efektivní a funkční, pokud je kolektivní a organizované. Efektivitu stávky v nemocnicích (tedy zajišťování pouze urgentní péče) irský pokus ani nevyvrátil, ani nepotvrdil, protože byl odbory odpískán.
 
V detailu ohledně ukončení stávky ze strany odborů:
Jedenáctého únory se odbory nechaly přesvědčit k zastavení stávky doporučením pracovního soudu, který podle nich sliboval, že v nemocnicích zaručí dostatek personálu, zvedne finanční odměny, umožní kariérní postup atd.
 
Můžeme-li soudit z internetových reakcí, mnohé stávkující se s tím nemohly smířit. „Odbory nám nic neřekly,“ uvedla jedna ze sester Catherine Gaffney, „je to celé trik, i když nevím koho, buď ze strany vlády, nebo ze strany odborů?“
 
Na facebookové stránce na podporu nelékařského personálu získal masivní podporu a sdílení komentář sestry, která pracuje 17 let na jednotce intenzivní péče a píše, že byla dlouhé roky aktivní v odborech a nyní působila ve stávkovém výboru. „Povzbuzovala jsem do stávky kolegyně, vyzývala jsem je, aby byly pro stávku, abychom vstoupily do stávky jednotně. Byla jsem ale blázen, že jsem uvěřila našim odborům. Taková chyba to byla!“ píše. „Cítila jsem se tak hrdá na svoje kolegyně, na to, jak jsme se poslední týdny spojily. Chodily jsme na schůze ve svém volném čase, stály jsme na stávkových hlídkách v mrazu, větru a dešti. Naše místní komunity nás podporovaly, veřejnost stála na naší straně. (…) Fakt jsem věřila tomu, že dosáhneme, čeho chceme. A pak jsme o to všechno přišly. Když jsem slyšela ve zprávách, že byla stávka odvolána, šokovalo mě to… proč nám to odbory neřekly samy?“ stěžuje si zdravotnice a na adresu současné šéfky odborů Phil Ní Sheaghdha a minulého odborového bosse Liama Dorana uvádí: „Phil nás zaprodala, stejně jako to dělal celé roky Liam.“
 
Řada jejích kolegyň její zlobu na odbory sdílela. „Stoprocentně s tebou souhlasím. Věřila jsem, že Phil je lepší než Liam, ale vypadá to, že jsme byli blázni, když jsme věřili odborům,“ píše Caitriona Barry Mccarthy. „Vidím to úplně stejně. Dobře řečeno. Jsem v totální deziluzi, je to naposledy, co jsem věřila odborům. Jednají s námi jako s blázny. Odbory si myslí, že vyřešily krizi sester, ale podle mě ji jen zhoršily,“ píše Mary Donohoe.
 
I z reakce odborů se zdá, že musely čelit kritice zdola. Doporučení pracovního soudu je podstatněji lepší, než se zdá ze zpráv v tisku a na sociálních médiích, buďte trpěliví, musely odbory personál přesvědčovat ve speciálním prohlášení. 

Pravdou však bylo, že dokument pracovního soudu (v němž zasedají lidé jmenovaní vládou, zaměstnavateli a odbory) byl opravdu pouhým nezávazným doporučením.
 
Místo jasného řešení tedy odbory stávku ukončily kvůli jedinému – aby zase začaly vyjednávání.
 
A vláda si jejich couvnutí vyložila jako slabost a ve vyjednávání zaujala tvrdý kurz

Útok na pracovní podmínky: budete muset kočovat po nemocnicích
Vládní návrh dvanáctiprocentní zvýšení mezd (které by jen dorovnalo mzdy sester se mzdami fyzioterapeutů a dalších kategorií) personálu nepřiznává. Naopak požaduje, aby se nedostatek personálu „záplatoval“ tak, že sestry budou muset akceptovat práci v jakékoli jiném zdravotnickém zařízení, nejen nemocničním, ale i komunitním, v dosahu 40 kilometrů od své „mateřské“ nemocnice, kde je bude potřeba. A to jak pravidelně týden po týdnu, tak příležitostně, podle potřeby provozu, tedy i v rámci jedné jediné směny. Náklady za cestování z jednoho místa na druhé nebudou kompenzovány, navrhuje vládní dokument. 

Kromě toho by vládní návrh pro sestry zaváděl mnohem roztříštěnější pracovní režim: existovaly by směny čtyřhodinové, šestihodinové, osmihodinové, desetihodinové a dvanáctihodinové – jak by provoz potřeboval. (Doteď jsou v irských nemocnicích podle serveru Irish Times povětšinou služby v délce 7,8 hodiny a v délce 13 hodin, za které je ovšem personál placený jen po 12 hodin). Rozčlenění pracovního dne podle vládního návrhu by v extrémních případech mohlo znamenat, že sestra bude pracovat čtyři hodiny od rána, potom se „bude moci věnovat sobě a rodině“ – a pak bude v práci čtyři hodiny večer nebo v noci

Jisté přidání vláda (některým sestrám) slíbila, podle komentářů to je však jen pokusem prodat jim podruhé to, co zaručovala již uzavřená kolektivní dohoda – a dát minimální zvýšení navíc. 

Jednoduše řečeno: vyjednávání po zastavení běhu stávky vedlo k návrhu, který by znamenal malé přidání za cenu extrémního zhoršení pracovních podmínek. (To, mimochodem, dopustila již předchozí odbory vedená stávka; a je to dosud v živé paměti mnoha sester)
  
Co dál?
O vládním návrhu se bude v odborech hlasovat. „Je čas odbory vyvléct z těchhle ponižujících ´vyjednávání´,“ říká na Facebooku zdravotní sestra Jo Tully. Nejenže se podle ní nedosáhlo toho, o co šlo, ale zaměstnavatelé se sestrami a porodními asistentkami „zacházejí s pohrdáním“. „Je čas říct, že už to stačilo, a stávku restartovat,“ soudí.
 
Odbory vládní návrh odmítají a dál věří ve vyjednávání. 

Vláda však má velký důvod, proč být nejpřísnější, jak může být. Tři dny stávek jsou totiž sporné z hlediska práva – přišly poté, co odbory z veřejné sféry včetně odborů sester a porodních asistentek podepsaly kolektivní dohodu. A proti dohodě začaly protestovat teprve poté, když ji podepsaly. Jenže stávkou by podle paragrafů proti kolektivní dohodě, kterou podepsaly, stávkovat neměly. Až do konce roku 2020, do kdy dohoda trvá. Odpověď na otázku, proč se začaly ozývat až po svém odsouhlasení kolektivní dohody, neznáme.

Média každopádně připomínají, že když odborům sester a porodních asistentek stát porušení závazku k dohodě mlčet a respektovat ji promine, rozčílí asociaci učitelů. Ti jsou totiž podle serveru rte.ie doteď finančně sankcionováni za stávku, kterou porušili procedury kolektivní dohody před několika lety, tak, jak to nyní udělaly odbory sester a porodních asistentek.

Současný tvrdý postoj státu je podle komentátorů vzkazem všem pracujícím ve veřejné sféře. Má jim vzkázat: „Chcete víc peněz? Dostanete jich víc jen o velmi málo – a zaplatíte za to velkým zhoršením pracovních podmínek." Zaměstnanci by měli dodat: to je cílem státu a dopadne to tak, jen když se za své potřeby nedovedeme postavit silněji.