Od nás se ničeho nedočkáte, vzkazuje zaměstnancům nemocnic ministr zdravotnictví. Říká nám: Peněz máte dost, zvládejte dál přesčasy, šňůry služeb, fronty stále nemocnějších pacientů, pracujte za chybějící personál, dál obětujte sebe i své rodiny, ohrožujte pacienty.
 
Realita je přitom taková, že bez ohledu na to, kolik jsme v té které nemocnici dostali přidáno letos, se všude utahují šrouby, pokud jde o intenzitu práce: počty lůžek jsou za nedostatku personálu leckde naddimenzované, tlačí se na výkonnost operativy atd. Managementy nemocnic (bez ohledu na to, zda jsou velké nebo malé, tabulkové nebo netabulkové, zda patří státu, krajům, městům nebo firmě) z nás vymačkávají, co jen jde.
 
Postoj ministra zdravotnictví musíme brát vážně. Je ještě tvrdší než loni. Co s tím můžeme dělat? Musíme se poučit z minulých chyb.
 
A největší chybou byla pasivita. Většina zaměstnanců nemocnic vždy spoléhala, že jim lepší peníze a pracovní podmínky přinesou odborová vyjednávání. Že si jen počkají. To vedlo tam, kde jsme dnes.

Vezměme si loňské události. Víme, jak skončily – přislíbených deseti procent se nedosáhlo, získaných sedm procent neměly zaručené netabulkové nemocnice, stejně jako příspěvek za směnnost. Ten navíc prohloubil rozdíly mezi zaměstnanci. Není to výhra.
 
Co k takovému konci vedlo? Většina ze zaměstnanců nemocnic jako vždy spoléhala na to, že „to“ zařídí odbory. A čím (kromě trpělivého vyjednávání) odbory loni své požadavky podepřely? Shrneme si to:
::: Výzvou, aby zdravotníci posílali e-maily s popisy svého strádání. Plán byl, že když je premiér/ministr bude číst, udělá to na ně dojem.
::: Když to nezabralo, vyzvaly odbory zdravotníky, ať vstupují do odborů. Byla za tím představa, že když to ministr uvidí, odbory to u jednání posílí.
::: Když to nezabralo, objevily se výzvy k dalšímu psaní dopisů. Záměr byl, že když premiér bude číst ještě druhou vlnu dopisů, udělá to na něj větší dojem než prvně.
::: Když to nezabralo, odbory najednou vyzvaly ke „stávkové pohotovosti“. S tím, že když ministr 10 procent nesplní, vyzvou odbory zdravotní sestry k vypovídání přesčasů.
::: Když na ministra nezabralo ani to a neustoupil, ustoupily odbory. O „přesčasové stávce“ už nepadlo ani slovo. Místo toho začaly odbory hrozit tím, že do nemocnic budou posílat inspektoráty práce. „Pohrůžka“ byla v tom, že by inspektoráty potvrdily katastrofální poměry.
::: Když nezabralo ani to… nestalo se nic. Odbory stáhly i tuto výhrůžku. Proč? Protože by prý inspektoráty… opravdu potvrdily katastrofální poměry… a to by mohlo provoz nemocnic opravdu narušit.
::: Nakonec, poté, co se slovy a podpisy nepovedlo dosáhnout „ani“ 10 procent, nechaly odbory kolovat petici rovnou za tabulkové platy pro všechny.
 
Co odbory zkusily (dopisy, „stávková pohotovost“), to na tvrdý postoj druhé strany nemohlo fungovat. Na svou „přesčasovou stávku“ odbory v nemocnicích nikdy nemobilizovaly. Kontrolami inspektorátů práce nechtěly ohrozit provoz nemocnic (na který doplácí personál i pacienti).

Tohle všechno (a především obecná pasivita v nemocnicích) vedlo k tomu, že letos je ministr Vojtěch silnější než loni. Odbory na to reagují tím, že se v „krizovém štábu“ spojují s asociací, která sdružuje část našich zaměstnavatelů. A že vydávají další petici, sázejí na další slova, na další podpisy. To je třeba naprosto respektovat, taková je jejich práce, jejich návyky, jejich meze.
 
Jakou šanci máme my, zdravotníci a další zaměstnanci nemocnic, v terénu, na konkrétních odděleních? Že proti nám budou ministři, pojišťovny, zaměstnavatelé, s tím musíme počítat. Neměli bychom však dopustit, aby proti nám stály naše vlastní iluze a pasivita.
 
Přitom máme možnosti, jak se za sebe postavit účinně.
 
Existují způsoby, jak se ozývat účinně, tedy přímo v provozu svých nemocnic, jak nezůstat jen u požadavků, ale jak je podpořit tlakem, bojem zdola. Jak? Nepomáhejme politikům a managementům prohlubovat krizi tím, že budeme snášet porušování předpisů. Začněme říkat „NE“:
 
„NE“   překračování kompetencí,
pracování za jiné profese,
porušování zákoníku práce,
porušování bezpečnostních předpisů,
přesčasům nad zákonnou mez 150 hodin
… nešvarů je v nemocnicích mnoho.
 
Ozývejme se, kolektivně využívejme provozek, mimořádných událostí. Dávejme si vzájemně vědět mezi odděleními, vyměňujme si zkušenosti, propojujme se.
 
Svou tvrdostí nás ministr Vojtěch tlačí k tomu, abychom se za sebe postavili zdola, v provozu, nezávisle, samy. Reálně, ne slovy. Mimo limity institucionálních nekonečných vyjednávání a mimo všemožné pracovní komise. Abychom si konečně uvědomili, že slova, petice, výhrůžky, prosby, „protestní schůze“ na vládu ani zaměstnavatele nefungují.

Na místě je realismus. Nejspíš to letos nebude stačit na dostatečné peníze napříč republikou. Je září a naučit se říkat „NE“, sebevědomě zvednout hlavu v provozu, chce čas. Natož to udělat koordinovaně, nejen „u sebe“. Ale jednou přepracování, utahování šroubů a zhoršování péče právě „u sebe“ začít říkat „NE“ musíme: jinak si budeme dál navlékat svěrací kazajku.
 
Kdo s tím začne, možná si vymůže přidání, bez ohledu na to si ale může vymoci lepší pracovní podmínky. A právě o pracovní podmínky se odteď bude svádět velká bitva tak jako tak. Všichni naši zaměstnavatelé bez rozdílu si budou dál chtít vylepšovat rozpočty větším náporem na naši práci. A s pracovními podmínkami se hraje o náš volný čas, o náš osobní, rodinný život, o naše fyzické i psychické zdraví. A o naši důstojnost a sebevědomí, které za nás nikdo nevyjedná.
 
Starostem o vlastní pracovní podmínky neutečeme. A na pasivitu a spoléhání, že to někdo vyřeší za nás, bychom jen dál dopláceli.