Shrnujeme, co obnáší zatím poslední návrh na kolektivní dohodu pro rok 2019. Ale nejen to, především porovnáme, čeho se dosáhlo aktivitou, tlakem zdola oddělení v roce 2017 (a co jsme si tedy dokázali prosadit do kolektivní smlouvy na rok 2018), s tím, co nám slibuje povídání u vyjednávacího stolu pro rok 2019. A oddělení ve svých prohlášení vedení i krajským zastupitelům sdělí, co si myslí o přístupu politiků a vedení i o návrhu kolektivní smlouvy.
Stávku sester a porodních asistentek v Irsku sledujeme proto, abychom zjistili, jak použitelná a efektivní je v nemocnicích zákonná stávka. Mediální zprávy samozřejmě nejdou tak do hloubky, jak bychom potřebovali pro ucelený pohled, pár průběžných poznámek ale máme.
Sestry mají za sebou tři prostávkované dny
Z jednání s vládou nejspíš nezbude ani deset procent, pro zaměstnance akciovek nebude garantované ani procento. Přesto máme šanci si polepšit. A máme příklady, že to jde. Právě o tom je první číslo našich novin pro nemocnice - šiřte je, rozesílejte, tiskněte. Třeba i díky nim seženete kolegyně/kolegy, co nechtějí jen čekat, "jak to dopadne". A spojte se s námi.
Ve středu 30. ledna se má v irských nemocnicích konat stávka až 37 tisíc zdravotnic. Tak reagují naše tamní kolegyně na neochotu vlády zvýšit platy o 12 procent a na personální krizi v nemocnicích. Zajímalo nás, jak konkrétně bude stávka organizována (které provozy budou stát) a jak mluví o důvodech stávky samy sestry.
Letos probíhá vyjednávání jinak než loni. Loni se díky tlaku a boji z oddělení skrze Iniciativu povedlo mzdy v KKN výrazně zvednout a přiblížit státním tabulkám. Letos se vyjednává, mezi odbory a vedením. Management KKN přitom zastrašuje dluhy, které KKN má (a za které nemůže personál). A krajští politici zastrašují předáním provozu nemocnice koncesionářskou smlouvou do rukou soukromníkovi. Musíme se na to podívat realistickýma očima – a to uděláme v tomto čísle Iniciativy.
Zaprvé:
KKN má dluhy především ke svému personálu
Rozdíl mezi mzdou v „soukromé“ a.s. a státním platem je propastný a od 1. ledna se propast ještě zvětší.
Několik příkladů z KKN:
V médiích se ta zpráva vyjímala skvostně. Hlásala, že si není na co stěžovat, dokonce se otvírají nová lůžka. Článek v Chebském a Karlovarském deníku vsadil na rozhovor s paní ředitelkou Samákovou, neptal se personálu, a uvádí: „Jenom proto, že se odliv personálu podařilo zastavit, může KKN otevírat další lůžka na odděleních, kde byla péče kvůli nedostatku zdravotních sester omezena. Na interně v Chebu se tak počet lůžek zvýšil z 39 na 58 a dalších osm lůžek ve dvou pokojích mohou pacienti využívat i v karlovarské nemocnici.“
Na jedné straně byla šikana vrchní sestry a pomlouvačská slova „kolegyň“ z ORL oddělení. Na druhé straně stála odvaha naší kolegyně Hanky, její vůle nenechat se trestat za absurditu. A taky kolektivní podpora, které se jí dostalo napříč mnoha odděleními. A někde mezi tím byly odbory, které se k věci vyjádřily tak, že „každá mince má dvě strany“ – a proto šikanovanou kolegyni nepodpoří.
Je to tak. Letos se bude vyjednávat bez účasti Iniciativy sester. Bude záležet pouze na tom, jak silně se dokážeme ozvat z našich oddělení a ambulancí, zdola. Když to dokážeme, dohromady, můžeme si pomoct jako loni. Když budeme jen zvědavě, ale pasivně čekat, „jak to dopadne“, zjistíme, že jsme ostrouhali.
Kromě toho je třeba dodat jen pár poznámek:
I „malá“ vzpoura na odělení je začátkem cesty k sebevědomí. Následující „NE“ ("NE" porušování předpisů) z praxe jsou toho dokladem. Možná se zdají „banální“, ale v KKN vlastně otevřela cestu dalším „NE“, inspirovala, dodala odvahu. Dala příklad. A ve výsledku s jinými „NE“ z jiných oddělení nakonec vytvořila kolektivní sílu a vyvolala tlak. A z opačné strany – vyžadovala odvahu začít a ustát to a organizovaný kolektiv.
Naše managementy a ministerstvo mají nad námi navrch. Důvod je jednoduchý: personál nemocnic v Česku dál spoléhá na nekonečná odborová vyjednávání a v praxi, v provozu dál dělá podle povelů vedení vše, aby krizi jako by zahladil. I za cenu porušování předpisů, kompetencí, pravidel. Pokud máme být silnější a pokud máme přestat platit za neschopnost politiků a managenetů, musíme najít sílu s tím přestat.
O co jde: naučit se říkat „NE“ a přenést tak krizi na managementy
Odborová jednání s vládou nejspíš nepřinesou ani 10 procent. V každém případě nebudou garantovat ani čtvrt procenta zaměstnancům akciovek. Ti se hodili přes palubu. I oni (ale nejen oni) však mají šanci si i tak polepšit. Nemocnice totiž dostanou z úhradové vyhlášky rekordní peníze. Teď jde o to naše managementy donutit, aby je daly na mzdy. Aby je daly těm, kdo drží provoz nad vodou. Těm, k nimž mají managementy obří dluh. Těm, kdo doplácejí na personální krizi, aniž by za ni mohli. Aby je dali personálu – sestrám, ošetřovatelkám, sanitářům, lékařům.
Čeho jsme dosáhli za rok a půl boje? A jak jsme toho dosáhli, čím? Na co jsme nestačili? A jaké resty k nám má kraj a vedení? A co se děje na celostátní úrovni - můžeme od toho něco čekat, nebo je účinnějíš spoléhat opět sami na sebe? TOmu věnujeme třiatřicáté číslo Iniciativy - a nevynecháme ani aktuální protesty proti plánům vedení zavést v Chebu nový nemocniční informační systém.
S následující větou musí souhlasit každý, není to vlastně tvrzení, ale fakt: Věci se v KKN začaly zlepšovat s tím, jak jsme se dali dohromady jako Iniciativa. Vymohli jsme si, tlakem zdola, spojeným tlakem z mnoha oddělení, významná finanční přidání. Tam, kde se bojovalo, se zlepšily (málo nebo víc) i pracovní podmínky. Taková je realita: s Iniciativou přišla zlepšení. (Ano, dokonce i pro ty, kdo nebojovali a neriskovali.) Bez toho, že jsme se dali dohromady a překročili spolu kupu překážek a dokázali (chtělo to statečnost!) říkat „NE“ porušování pravidel, by žádná zlepšení nebyla.