Když to vezmeme postupně, znamenal pro nás:
::: opodstatněně velké obavy
::: řeči o válce a fráze, že „jsme na jedné lodi“
::: hození do vody – leckde dlouho bez dostatku ochranných pomůcek (zato s lhaním o tom, že jsou), mnohde bez definovaných postupů (a často se strkáním hlavy do písku, arogancí, šikanou ze strany vedení)
::: nejistotu, zda na to všechno nedoplatí pacienti a my a naše rodiny
::: zápřah a nasazení
::: potlesk veřejnosti
::: potlesk ze strany vlády, která „najednou poznala“, že zdravotnictví je důležité

„Vedení nekomunikuje“, „nadřízené jsou zavřené v kancelářích“, „dostávají se k nám nejasné a rozporuplné informace“, „vrchní zamrzla u shánění roušek, o nic mimo se nestará“. V některých nemocnicích, na některých odděleních to vypadá stále ještě i takhle. Byla by chyba nad tím mávnout rukou.

Obvyklým přístupem zdravotníků je bohužel „však to nakonec nějak zvládneme, dáme tomu čas a uvidíme, nebudeme si dělat potíže“. Nevyplácí se nám to, teď by se však odevzdanost vymstila víc než jindy.

„Neplašte v ústenkách.“ – Jsme v první linii. A nejen proto bychom měli znát svou důstojnost. A nejen proto si zasloužíme respekt.

Nemocnice nejsou na současnou situaci vybavené, schází respirátory, dokonce roušky. Mnohde místo toho vedení a nadřízení metají po personálu výhrůžky a aroganci.

Nejde jen o peníze. Víc jde možná o pracovní podmínky a o nás samotné. O naše zdraví, rodiny, volný čas, sebevědomí… prostě o nás. O nás jako ženy, matky a partnerky.

O tom, že když pracujeme, potřebujeme mít kapacitu i na to žít! Nejen fyzickou, psychickou, ale i časovou. Pro někoho může byt hodně zarážející, že někdo může mít kvůli práci problém jen tak obyčejně žít. Ne nijak extra náročně, úplně obyčejně... s rodinou, přáteli, koníčky.

Ano, taková SMS přišla včera jedné z nás od její známé. A ano, přesně tohle chtěl ministr zdravotnictví svou včerejší tiskovou konferencí vyvolat. Chtěl říct lidem, že zdravotnice jsou už za vodou. Že jsme nenajedené, když si dál stěžujeme. Šlo mu o tohle – chtěl říct veřejnosti: pokud budou sestry ještě něco požadovat, fakt jim to nepřejte, už mají dost.
 
Je to k rozzlobení se. Každé z nás se musí míhat před očima spousta věcí:
::: 43tisícový průměr, na který se nechali nachytat novináři, se týká jen státních nemocnic;

Tři prostávkované dny, masivní podpora veřejnosti a pacientů, očerňování ze strany vlády a médií. A zastavení stávky ze strany odborů, které protestující zdravotnice vyzvaly k „trpělivosti“ a „důvěře“ ve vyjednávání. Vláda na to reaguje návrhem, který by znamenal, že by sestry byly povinny kočovat po zdravotních pracovištích v dosahu 40 kilometrů a že by jim pracovní den mohl být roztrhán do čtyřhodinových směn. Jen některé sestry by se dočkaly nevýznamného přidání.
 

 Byla to přehlídka nezájmu o situaci v nemocnici, ale vlastně spíš přehlídka arogance. Překrucovala se realita, prim hrála manipulace, politická snaha zachovat zdání, že vše je OK. Hejtman    Čunek i členka představenstva Lucie Štěpánková jednali s našimi zlínskými kolegyněmi spatra. A jednali tak s nimi schválně. Aby ukázali svou moc.

 Stávku sester a porodních asistentek v Irsku sledujeme proto, abychom zjistili, jak použitelná a efektivní je v nemocnicích zákonná stávka. Mediální zprávy samozřejmě nejdou tak do hloubky, jak bychom potřebovali pro ucelený pohled, pár průběžných poznámek ale máme.

Sestry mají za sebou tři prostávkované dny 

Ve středu 30. ledna se má v irských nemocnicích konat stávka až 37 tisíc zdravotnic. Tak reagují naše tamní kolegyně na neochotu vlády zvýšit platy o 12 procent a na personální krizi v nemocnicích. Zajímalo nás, jak konkrétně bude stávka organizována (které provozy budou stát) a jak mluví o důvodech stávky samy sestry.

Odborová jednání s vládou nejspíš nepřinesou ani 10 procent. V každém případě nebudou garantovat ani čtvrt procenta zaměstnancům akciovek. Ti se hodili přes palubu. I oni (ale nejen oni) však mají šanci si i tak polepšit. Nemocnice totiž dostanou z úhradové vyhlášky rekordní peníze. Teď jde o to naše managementy donutit, aby je daly na mzdy. Aby je daly těm, kdo drží provoz nad vodou. Těm, k nimž mají managementy obří dluh. Těm, kdo doplácejí na personální krizi, aniž by za ni mohli. Aby je dali personálu – sestrám, ošetřovatelkám, sanitářům, lékařům.

Díky podpoře odborníka z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jakuba Tomšeje se naší kolegyni z ORL dostane významného, erudovaného zastání. Po právní stránce je Hanka v těch nejlepších rukou. Je to skvělé (stejně jako podpora lékařů z ORL, které jsme věnovali třetí stranu novin) a pan právník má naše velké, obří díky. Neomluvitelná šikana, která byla očividná nám v nemocnici, teď totiž zkrátka je a bude zřejmá i na právním terénu, z pohledu paragrafů.

Zaslouží si to dvě poznámky: