INICIATIVA SESTER - Neodcházíme, organizujeme se !

Když to vezmeme postupně, znamenal pro nás:
::: opodstatněně velké obavy
::: řeči o válce a fráze, že „jsme na jedné lodi“
::: hození do vody – leckde dlouho bez dostatku ochranných pomůcek (zato s lhaním o tom, že jsou), mnohde bez definovaných postupů (a často se strkáním hlavy do písku, arogancí, šikanou ze strany vedení)
::: nejistotu, zda na to všechno nedoplatí pacienti a my a naše rodiny
::: zápřah a nasazení
::: potlesk veřejnosti
::: potlesk ze strany vlády, která „najednou poznala“, že zdravotnictví je důležité

„Vedení nekomunikuje“, „nadřízené jsou zavřené v kancelářích“, „dostávají se k nám nejasné a rozporuplné informace“, „vrchní zamrzla u shánění roušek, o nic mimo se nestará“. V některých nemocnicích, na některých odděleních to vypadá stále ještě i takhle. Byla by chyba nad tím mávnout rukou.

Obvyklým přístupem zdravotníků je bohužel „však to nakonec nějak zvládneme, dáme tomu čas a uvidíme, nebudeme si dělat potíže“. Nevyplácí se nám to, teď by se však odevzdanost vymstila víc než jindy.

Je výjimečná doba a jsme připravené dělat výjimečné věci, mnohé z nás je už dělají. Nechceme však být automatickou položkou na odpis. Ministr zdravotnictví to tak přitom vidí. Stát, který lhal o rouškách a respirátorech, teď dokumentem ministra zdravotnictví rozhodl, že ti zdravotníci, kteří budou vystaveni přímému kontaktu s osobou s COVID-19, aniž by měli osobní ochranné prostředky, si nezaslouží karanténu, ani volno, nezaslouží si šanci, aby se s rizikem jejich tělo popralo za snesitelných podmínek. Bude jim to dopřáno, pouze pokud svolí jejich zaměstnavatel a z práce je pustí.

„Neplašte v ústenkách.“ – Jsme v první linii. A nejen proto bychom měli znát svou důstojnost. A nejen proto si zasloužíme respekt.

Nemocnice nejsou na současnou situaci vybavené, schází respirátory, dokonce roušky. Mnohde místo toho vedení a nadřízení metají po personálu výhrůžky a aroganci.

Nejde jen o peníze. Víc jde možná o pracovní podmínky a o nás samotné. O naše zdraví, rodiny, volný čas, sebevědomí… prostě o nás. O nás jako ženy, matky a partnerky.

O tom, že když pracujeme, potřebujeme mít kapacitu i na to žít! Nejen fyzickou, psychickou, ale i časovou. Pro někoho může byt hodně zarážející, že někdo může mít kvůli práci problém jen tak obyčejně žít. Ne nijak extra náročně, úplně obyčejně... s rodinou, přáteli, koníčky.

Ano, taková SMS přišla včera jedné z nás od její známé. A ano, přesně tohle chtěl ministr zdravotnictví svou včerejší tiskovou konferencí vyvolat. Chtěl říct lidem, že zdravotnice jsou už za vodou. Že jsme nenajedené, když si dál stěžujeme. Šlo mu o tohle – chtěl říct veřejnosti: pokud budou sestry ještě něco požadovat, fakt jim to nepřejte, už mají dost.
 
Je to k rozzlobení se. Každé z nás se musí míhat před očima spousta věcí:
::: 43tisícový průměr, na který se nechali nachytat novináři, se týká jen státních nemocnic;

Jaké jsou mzdy v sousední nemocnici? A kolik berou za stejnou práci kolegyně ve státních? A co říká ministr zdravotnictví na fakt, že kadaňské vedení letos nepřidalo ani sedm procent, ani nezvedlo směnnost? Odpovědi najdete ve třetím čísle novin Iniciativy Chceme změnu. A znamenají pro nás jediné: když se kolektivně neozveme, nic se nezlepší.
 

Vedeni tvrdi, ze tak sestry v Nemocnici Kadan pomohou ,,zachranit" internu, ,,zachranit" nemocnici. Neni to pravda. Sestry, ktere se upsaly a upisi k ,,vypomocim" na interne, ktera je v krizi kvuli nedostatku personalu, pomohou jedine managementu. Umozni mu, aby pro ,,ustati" krize dal zneuzival personal. Personal, kteremu letos management nezvysil mzdy ani o korunu. Prinasime druhe cislo obezniku Iniciativy Chceme zmenu z kadanske nemocnice. A nejen to. Tez tleskame tamnim kolegynim a kolegum za bystrost a odvahu a kolektivni silu, s niz se na podminky ve ,,sve" nemocnic zacali divat.

Tři prostávkované dny, masivní podpora veřejnosti a pacientů, očerňování ze strany vlády a médií. A zastavení stávky ze strany odborů, které protestující zdravotnice vyzvaly k „trpělivosti“ a „důvěře“ ve vyjednávání. Vláda na to reaguje návrhem, který by znamenal, že by sestry byly povinny kočovat po zdravotních pracovištích v dosahu 40 kilometrů a že by jim pracovní den mohl být roztrhán do čtyřhodinových směn. Jen některé sestry by se dočkaly nevýznamného přidání.
 

Shrnujeme, co obnáší zatím poslední návrh na kolektivní dohodu pro rok 2019. Ale nejen to, především porovnáme, čeho se dosáhlo aktivitou, tlakem zdola oddělení v roce 2017 (a co jsme si tedy dokázali prosadit do kolektivní smlouvy na rok 2018), s tím, co nám slibuje povídání u vyjednávacího stolu pro rok 2019. A oddělení ve svých prohlášení vedení i krajským zastupitelům sdělí, co si myslí o přístupu politiků a vedení i o návrhu kolektivní smlouvy.

 Byla to přehlídka nezájmu o situaci v nemocnici, ale vlastně spíš přehlídka arogance. Překrucovala se realita, prim hrála manipulace, politická snaha zachovat zdání, že vše je OK. Hejtman    Čunek i členka představenstva Lucie Štěpánková jednali s našimi zlínskými kolegyněmi spatra. A jednali tak s nimi schválně. Aby ukázali svou moc.

„Proč jsme video natočili? Abychom shrnuli myšlenky a zkušenosti Iniciativy sester – a zkusili je posunout, předat do ostatních nemocnic. Aby je naše kolegyně mohly třeba použít i jinde.“ Tahle slova včera uvedla promítání videa o Iniciativě sester v Karlových Varech.