Psychické vyčerpání a jeho následky, fyzická námaha, narušený rodinný život, nic z toho nám finančně nikdo nevynahradí. Důstojné ocenění bez řečí je to nejmenší, co má pro personál vedení nemocnice a kraj udělat - potřeby obyvatel po nich totiž požadují mnohem víc. Postoj managementu je však výsměchem, proto se oddělení KKN ozývají, z Varů i Chebu, pospolu.

Druhé číslo oběžníku Iniciativy Svitavy shrnuje a připomíná mnohá ministerská vyjádření ohledně covidových odměn, dává nahlédnout do výše odměn v jiných nemocnicích. A též připomíná, jak moc se od svitavských liší sesterské státní tabulkové platy. Druhé číslo oběžníku stahujte zde.

Personál svitavské nemocnice se rozhodl nespokojit s výsměšnými covidovými odměnami v urážlivé výši 8,30 korun za hodinu. Rozhodl se ozvat a dohromady se dává i prostřednictvím svého oběžníku. V PDF formátu ho stahujte tady.
 

Co nám potvrdilo ministerstvo:
i naše nemocnice dostávala peníze na mnohem větší odměny

Vážíme si toho, že se lidi snaží pomoct.

Nevážíme si politiků a managementů, protože naši práci opravdu adekvátně a dlouhodobě neoceňují. A jak si vážit nadřízených, kteří nás odrazují od žádostí o uznání prodělaného covidu jako nemoci z povolání, nebo nás rovnou zastrašují?

Štvou nás zdravotníci, kteří si neváží sami sebe dost na to, aby zvedli hlavu, postavili se sami za sebe a vymohli si lepší podmínky. Až místo toho končí jako ti, na které se vyhlašují dobročinné sbírky.

Proto existuje Iniciativa sester!

Se stejnou zodpovědností, s níž čelíme covidu, bychom měli přistupovat k vlastním potřebám.

Ve zdravotnictví budou platy růst maximálně do výše pěti procent, ne o víc. Ministr Adam Vojtěch to prohlásil v neděli 26. července v Otázkách Václava Moravce.

Dodat je potřeba několik poznámek:
i) Z růstu je třeba odečíst to, co spolkne inflace, tedy zdražování: pro rok 2021 je přitom inflace předpovídána na 2,1 procenta.

ii) Jako vždy to bude růst, který bude zaručený pouze pro státní, tabulkové platy. Navýšení mezd v jiných nemocnicích bude v rukou managementů (a případného tlaku zaměstnanců).

Jen co odešel návrh zákona o Komoře sester do sněmovny, bude zřejmě zase stažený. Aspoň prozatím. Přesto je k nápadu na Komoru sester potřeba dodat pár slov. Kritiku si totiž zasloužil, a je dobře, že v nemocnicích zazněla. Ale leccos podstatného v ní doteď nepadlo. A mělo by.
 
„To budeme muset platit za to, abychom vůbec mohly pracovat jako sestry?“
Tahle reakce se obvykle ozývala jako první. Po letech ústrků byla pochopitelná. Ale přiznejme si, tohle na celém nápadu rozhodně nebylo to nejproblematičtější.
 

DOKÁZALI JSME, ŽE SE POSTARÁME O NEMOCNICE

Nezapomeňme na to: Během korona-krize jsme dosvědčili, že zvládneme leccos. Leckde jsme sestavovali manuály, kontrolovali, zda jsou postupy od managementu OK, mnohde jsme sháněli roušky, vymýšleli improvizované způsoby sterilizací, ladili organizaci práce. V době všeobecných obav a nejistoty jsme prokázali, že dokážeme přemýšlet, neztratit hlavu, plánovat, rozhodovat, podržet se, organizovat se.
 
(Ostatně, naše práce to vyžaduje i bez korona-krize.)
 

Skoro se na to zapomnělo! I před koronavirem jsme ale jeli víc než na doraz. S tunami přesčasů, se šňůrami služeb. S osekaným osobním životem. Všude byl nedostatek sester, všude se bez ohledu na to tlačilo na výkon.

Když to vezmeme postupně, znamenal pro nás:
::: opodstatněně velké obavy
::: řeči o válce a fráze, že „jsme na jedné lodi“
::: hození do vody – leckde dlouho bez dostatku ochranných pomůcek (zato s lhaním o tom, že jsou), mnohde bez definovaných postupů (a často se strkáním hlavy do písku, arogancí, šikanou ze strany vedení)
::: nejistotu, zda na to všechno nedoplatí pacienti a my a naše rodiny
::: zápřah a nasazení
::: potlesk veřejnosti
::: potlesk ze strany vlády, která „najednou poznala“, že zdravotnictví je důležité

„Vedení nekomunikuje“, „nadřízené jsou zavřené v kancelářích“, „dostávají se k nám nejasné a rozporuplné informace“, „vrchní zamrzla u shánění roušek, o nic mimo se nestará“. V některých nemocnicích, na některých odděleních to vypadá stále ještě i takhle. Byla by chyba nad tím mávnout rukou.

Obvyklým přístupem zdravotníků je bohužel „však to nakonec nějak zvládneme, dáme tomu čas a uvidíme, nebudeme si dělat potíže“. Nevyplácí se nám to, teď by se však odevzdanost vymstila víc než jindy.

Je výjimečná doba a jsme připravené dělat výjimečné věci, mnohé z nás je už dělají. Nechceme však být automatickou položkou na odpis. Ministr zdravotnictví to tak přitom vidí. Stát, který lhal o rouškách a respirátorech, teď dokumentem ministra zdravotnictví rozhodl, že ti zdravotníci, kteří budou vystaveni přímému kontaktu s osobou s COVID-19, aniž by měli osobní ochranné prostředky, si nezaslouží karanténu, ani volno, nezaslouží si šanci, aby se s rizikem jejich tělo popralo za snesitelných podmínek. Bude jim to dopřáno, pouze pokud svolí jejich zaměstnavatel a z práce je pustí.