Pardubická nemocnice: výpovědi z ÚPS a reakce vedení a staničních a vrchních

Se stejnou zodpovědností, s níž čelíme covidu, bychom měli přistupovat k vlastním potřebám.
Je to docela složitý proces (postup shrnujeme níže), ale vyplatí se. Když si vymůžete (pokud jste se v nemocnici koronavirem nakazili a máte příznaky) uznání COVID-19 za nemoc z povolání:
Ve zdravotnictví budou platy růst maximálně do výše pěti procent, ne o víc. Ministr Adam Vojtěch to prohlásil v neděli 26. července v Otázkách Václava Moravce.
Dodat je potřeba několik poznámek:
i) Z růstu je třeba odečíst to, co spolkne inflace, tedy zdražování: pro rok 2021 je přitom inflace předpovídána na 2,1 procenta.
ii) Jako vždy to bude růst, který bude zaručený pouze pro státní, tabulkové platy. Navýšení mezd v jiných nemocnicích bude v rukou managementů (a případného tlaku zaměstnanců).
Jen co odešel návrh zákona o Komoře sester do sněmovny, bude zřejmě zase stažený. Aspoň prozatím. Přesto je k nápadu na Komoru sester potřeba dodat pár slov. Kritiku si totiž zasloužil, a je dobře, že v nemocnicích zazněla. Ale leccos podstatného v ní doteď nepadlo. A mělo by.
„To budeme muset platit za to, abychom vůbec mohly pracovat jako sestry?“
Tahle reakce se obvykle ozývala jako první. Po letech ústrků byla pochopitelná. Ale přiznejme si, tohle na celém nápadu rozhodně nebylo to nejproblematičtější.
DOKÁZALI JSME, ŽE SE POSTARÁME O NEMOCNICE
Nezapomeňme na to: Během korona-krize jsme dosvědčili, že zvládneme leccos. Leckde jsme sestavovali manuály, kontrolovali, zda jsou postupy od managementu OK, mnohde jsme sháněli roušky, vymýšleli improvizované způsoby sterilizací, ladili organizaci práce. V době všeobecných obav a nejistoty jsme prokázali, že dokážeme přemýšlet, neztratit hlavu, plánovat, rozhodovat, podržet se, organizovat se.
(Ostatně, naše práce to vyžaduje i bez korona-krize.)
Když to vezmeme postupně, znamenal pro nás:
::: opodstatněně velké obavy
::: řeči o válce a fráze, že „jsme na jedné lodi“
::: hození do vody – leckde dlouho bez dostatku ochranných pomůcek (zato s lhaním o tom, že jsou), mnohde bez definovaných postupů (a často se strkáním hlavy do písku, arogancí, šikanou ze strany vedení)
::: nejistotu, zda na to všechno nedoplatí pacienti a my a naše rodiny
::: zápřah a nasazení
::: potlesk veřejnosti
::: potlesk ze strany vlády, která „najednou poznala“, že zdravotnictví je důležité
„Vedení nekomunikuje“, „nadřízené jsou zavřené v kancelářích“, „dostávají se k nám nejasné a rozporuplné informace“, „vrchní zamrzla u shánění roušek, o nic mimo se nestará“. V některých nemocnicích, na některých odděleních to vypadá stále ještě i takhle. Byla by chyba nad tím mávnout rukou.
Obvyklým přístupem zdravotníků je bohužel „však to nakonec nějak zvládneme, dáme tomu čas a uvidíme, nebudeme si dělat potíže“. Nevyplácí se nám to, teď by se však odevzdanost vymstila víc než jindy.
Je výjimečná doba a jsme připravené dělat výjimečné věci, mnohé z nás je už dělají. Nechceme však být automatickou položkou na odpis. Ministr zdravotnictví to tak přitom vidí. Stát, který lhal o rouškách a respirátorech, teď dokumentem ministra zdravotnictví rozhodl, že ti zdravotníci, kteří budou vystaveni přímému kontaktu s osobou s COVID-19, aniž by měli osobní ochranné prostředky, si nezaslouží karanténu, ani volno, nezaslouží si šanci, aby se s rizikem jejich tělo popralo za snesitelných podmínek. Bude jim to dopřáno, pouze pokud svolí jejich zaměstnavatel a z práce je pustí.
„Neplašte v ústenkách.“ – Jsme v první linii. A nejen proto bychom měli znát svou důstojnost. A nejen proto si zasloužíme respekt.
Nemocnice nejsou na současnou situaci vybavené, schází respirátory, dokonce roušky. Mnohde místo toho vedení a nadřízení metají po personálu výhrůžky a aroganci.
Nejde jen o peníze. Víc jde možná o pracovní podmínky a o nás samotné. O naše zdraví, rodiny, volný čas, sebevědomí… prostě o nás. O nás jako ženy, matky a partnerky.
O tom, že když pracujeme, potřebujeme mít kapacitu i na to žít! Nejen fyzickou, psychickou, ale i časovou. Pro někoho může byt hodně zarážející, že někdo může mít kvůli práci problém jen tak obyčejně žít. Ne nijak extra náročně, úplně obyčejně... s rodinou, přáteli, koníčky.
Copyright © 2023, INICIATIVA SESTER - Neodcházíme, organizujeme se!